NIKDY BY MĚ NENAPADLO ….

NIKDY BY MĚ NENAPADLO ….

  Stalo se vám někdy, že jste zkrátka nechtěli mluvit, a přitom toho měli na srdci spoustu? Cítili jste, že potřebujete být sami, udělat pár špatných rozhodnutí, aby to rozhodnutí, které vám přišlo absurdní se projevilo jako správné? Mě se to tak nějak stalo a vím, že mnozím z vás předchozí věty budou připadat jako nesmysl, ale život zkrátka občas je nesmysl a jestli jste naopak těmi, co v tom něco vidí, tak welcome on my page, protože teď se trošku zaměřím na změny.

   Když jsem byla malá, tak jsem myslela, že celým životem protančím jako na mých prvních trénincích. S chutí, radostí, bez starostí, absolutně šťastná a sebevědomá. Nikdy by mě nenapadlo, že právě tohle všechno se musí opečovávat jinak to zmizí.
   Například sebevědomí si takzvaně musím neustále vázat k noze, protože stačí jedno zakopnutí a je na míle daleko.
   Nedávno mi jedna koučka řekla: „Slečno, vy můžete dokázat cokoliv chcete. Prostředí, vesmír, život, datum narození, vše vám je nakloněno, jen vy se tomu bráníte. Nechcete si věřit. Nemáte se tak moc ráda, a to vás brzdí ve všech směrech. To je to, co vás dostává do problému.“ Nebudu lhát tahle žena měla pravdu. 

   Vždycky jsem věřila, že každý z nás může dokázat cokoliv, že stačí snít, něco pro to udělat a sny se stanou skutečností. (Díky pane Disney za podporu tohoto přesvědčení! )  
   Toto přesvědčení se tvořilo již když jsem byla malá. Sice jsem nebyla studijní typ a tak jsem nad úkoly fňukala, ale už od mala jsem obdivovala filmy, česala se jako Britney Spears. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem byla nešťastná a chtělo se mi brečet z křivé pěšinky (mamka mi totiž musela každé ráno česat dva culíky s přesnou pěšinkou uprostřed, CHUDÁK :D). Dále se mnou v obchodě strávila nespočet hodin než jsem si vybrala outfit z doplňky (už ve školce) a ségra občas kvůli mně brečela, že se čančám tak dlouho, že nestihne školu (chudák a šprt :P). A jako poslední příklad uvedu, když jsem přelítla přes řídítka koloběžky (jsem jediná komu se to povedlo? :D) do horkého asfaltu, rozbila jsem si nos, všude mi tekla krev, byla jsem od asfaltu a já brečela, že jsem si roztrhla džíny. (Doufám, že vás to pobavilo jako teď mě.)

    Narodila jsem se prostě s genem detailistky, parádnice, a to jsem také měla v průběhu života rozvíjet. Asi už od začátku to tedy vedlo k tomu, že budu studovat takové obory jako makeup artistka, stylistka, budu snít o práci v magazínu a snila jsem také o muži jenž tohle na mě bude mít rád . A pak mi tvrďte, že neexistuje osud…

   Když jsem pak postupně vyrůstala, zapomněla jsem na své sny a z cesty sešla nespočetkrát. Pokaždé mě stálo značné úsilí se dát zase dohromady a odneslo si to pěkný kus mě nebo nervů a věřím, že právě kvůli tomu jsem párkrát bojovala o svůj život. Chtěla jsem to prostě vzdát.

   Existuji věci, za které si snažím ještě odpustit. Takové, o niž neví ani má rodina, a to je právě ten pocit o němž jsem na začátku mluvila. I když máme všichni v sobě zakořeněné pocity, že musíme k někomu patřit, musíme být nejdříve sami, abychom to pochopili. Jednou to však nestačí. To jsem právě teď potřebovala, již podruhé. 
   Snažila jsem se občas něco napsat a také jsem nepsala nic. Něco jsem postovala, ale mé bývalé nadšení bylo fuč. Uzamkla jsem se krok za krokem do sebe a i když kolem mě byli lidé, byla jsem sama. Někdo by řekl, že jsem se vytratila na chvíli, ale já bych řekla, že první část tohoto roku začala tím, že jsem odešla mimo sebe někam do temných hlubin. Teď se tedy dostáváme k jádru tohoto článků. NIKDY BY MĚ NENAPADLO, ČEHO VŠEHO JSEM SCHOPNÁ…

  Není to zas tak dávno, co jsem začala psát knihu, kterou jsem i po prosbách nezvládla tento rok dokončit. Mnozí z vás poznali, že láska uvnitř příběhu uvězněná je reálná a tato láska na čas odešla. Já se s tím nedokázala smířit. Byla jsem doopravdy jak Carie, která zrovna přišla o pana božského. Začala jsem po večerech courat, seznamovala se s lidmi, kterým jsem pak už ani nenapsala, hledala jsem někoho jemu podobného a víc než polibkem a útěkem to nepokračovalo. V přání zapomenout jsem chodila na párty, opíjela se cosmpolitanem a šampaňským a stejně jsem nezapomněla. 
   Mám však v sobě, že se nevzdávám pokud mi na něčem opravdu záleží a stále si stojím zatím, že jsem stará romantička v padesáti odstínech, a tak jsem mu dál psala s naivní představou, že si to nikdy nepřečte a tak je to vlastně jedno. Za ty dva/tři měsíce jsem párkrát měla okno, třeba na mém imatrikulačním plese (krajně nevhodné doslova) a nadělala si problémy. I když má kamarádka tvrdí, že ne popsala bych se v té době jako dívku v depresi, alkoholičku a totálně zoufalou.Proto jsem hledala nové koníčky a zase je opouštěla. Postupně jsem se aspoň přes den otrkala a začala zase tancovat, plánovat cestování a snažila se zlepšit se ve škole. Cokoliv, abych si neuvědomovala samotu, večer se tomu, ale nevyhnete.

   Když jsem poté odjela do Paříže (články zdewhen you wish upon a starfoodporn and paris), tak jsem psala milostné dopisy, které jsem nikdy neodeslala. Líbila se mi představa cestovat a psát do dopisů, co by se mu mohlo na těch místech líbit.
   Za těch pár měsíců jsem pár lidem rozhodně ublížila a mrzí mě to. Našla jsem však i opravdové přátelé, kterých si hrozně vážím a za které jsem vděčná. Občas třeba na charitativních akcí a podobně jsem si dokázala, že bych mohla být herečka, protože na mě nikdo nic nepoznal.
   A jednoho dne, když už jsem chtěla naposledy napsat chybíš mi, se pan božský vrátil. Život však není vždy idylická love story a pan božský nesedí vedle mě. Místo toho, jsem poté ještě trochu klesla. Začala jsem nosit šátky na hlavě, protože mi zase padaly vlasy, v utajení jsem chodila k doktorovi a na terapie což věděl jen jeden člověk, zbytek obočí taky zavolal na úprk a nevěděla jsem co chci, ani co dál a tím skončila má komunikace s okolím. Pokud jsem tedy nereagovala na vaše zprávy, víte nyní proč.

   Odjela jsem tudíž na jógový pobyt, který mi dala má milovaná kamarádka Janička a tam dávala své střípky dohromady společně s podporou a radami ostatních. Ne všechny jsem poslechla, a dokonce jsem poté dělala stejné chyby a vím, že někteří přátelé si klepají za to na čelo, ale přesně takhle jsem to nějak všechno dala, chtěla a zvládla. Až na zbrklé rozhodnutí, které nejspíš ublížilo docela rychle dalšímu člověku.   
   Ano byla jsem trochu sobecká, zlá a né moc já, ale uvědomila jsem si, že na prvním místě bych měla být opravdu já. Nebudu zahazovat to, co mi život dá, protože osud už mám stejně předem daný a odmítáním sebe sama ho jen oddaluji. Nebudu skrývat to kdo jsem, nebudu se za to stydět, nebudu se ničeho bát a přiznám i své temné stíny. 

   S tímto uvědoměním přišla i chuť po změně. Věděla jsem, že potřebuji začít znovu. A víte co dělá žena, když chce začít znovu? Změní si vlasy.

   Už po mojí xxx změně jsem věděla, že mi chybí poslední barva. Blond!
Coco Channel kdysi řekla: ‘Žena, která si ostříhá vlasy, je připravena změnit svět.“ Já si je tedy aspoň obarvila podle vzoru mé oblíbené Marilyn Monroe.

   Další krok bylo zajít za ketutkou. Říkám tak jedné kartářce kvůli knize a filmu Jíst, meditovat, milovat, což mi momentálně přijde i příznačné k mému životu. Právě ona mi řekla spoustu pěkných i nepěkných věcí. Odjela jsem poté do Řecka se skoro stejnou milovanou jógovou partou. Tam jsem měla čas o tom přemýšlet, popovídat si, vyčistit si hlavu, zacvičit si jógu a rozhodně mi to pomohlo! (o tom vám ještě příště napíšu)
    Navíc jsem tam dostala kontakt na již zmíněnou koučku. Za touto koučkou jsem šla, schválně jestli mi řekne to samé, co ketutka, používá totiž i karty pro posun a vysvětlete mi, jak mohou říct dvě neznámé dámy, žijící na opačných stranách země to samé? Znova opakuji, JÁ SAKRA VĚŘÍM NA OSUD!

   Každopádně tato schůzka byla poslední kapička. Další den jsem změnu dovršila na microblandingu obočí (zase podrobnosti next) a teď mám novou práci, další přátelé a už vím, že nemusím mít strach z toho, co bude. Vím, že mohu zase snít jako malá, zase si věřit a budovat samu sebe na pevných základech a až v tu chvíli bude vše, jak má být, což už mimochodem začínám pociťovat teď. 

"Nemusím být dokonalá, můžu mít padesát odstínů a nic co udělám není chyba, protože jsem člověk, tedy nejšťastnější tvor této planety, který se může pohybovat, mluvit, přemýšlet, vychutnávat, milovat."

POUČENÍ: I deprese a nemoci mají omezenou trvanlivost. Je jen na nás, kdy je expirujeme.

Vaše J.


P.S. POKUD JSTE SE PROKOUSALI, TOU MOJÍ ŽVANILKOU AŽ SEM A VRÁTILI JSTE SE PO TAK DLOUHÉ DOBĚ NA MŮJ BLOG, TAK VÁM Z CELÉHO SRDCE DĚKUJI. UŽ VČERA MI PŘIŠLO OD VÁS SPOUSTU INSPIRACE, POCHVAL A PODPORY NA INSTAGRAMU A JÁ TAK ZASE CÍTÍM SMYSL TOHO CO DĚLÁM. MNOHOKRÁT VÁM DĚKUJI A DOUFÁM, ŽE VÁS MOJE TVORBA ZASE NĚJAK CHYTNE. MĚJTE SE KRÁSNĚ A JSEM TU PRO VÁS.


(čtvrtý den po microblandigu/ tetování obočí)
Nejkrásnější doplněk ženy je její úsměv.

(plavky Calzedonia, boty Aldo)
Každá žena má právo být sebevědomá

(fotka od Sestry/Under one sky, boty Hilfiger, Kalhoty, batoh a košile Primark, Bunda Mohito, brýle Aldo)
Děkuji za svou mysl, srdce, zdraví a dobrodružství. Namasté





  

Share:

0 komentářů

Používá technologii služby Blogger.