Pocitově napsaný článek - Digitální detox, pauza a už znovu ne...

3:13:00
  Vždycky jsem chtěla být součástí krásného vztahu, čisté lásky. Chtěla jsem se o někoho starat a společně s ním něco budovat, ale nyní už opravdu házím ručník do ringu, protože cítím, že další kolo bych už zkrátka nezvládla. Mám na sobě stovky ran. Některé se zahojili, jiné ovlivňují mé myšlenky stále. Ta poslední rána je však osudová. Už trvá dlouho a nechce se hojit. Nehojení pomáhají i všechny sociální sítě. Můžete si někoho skrýt nebo ho odebrat, ale vždycky se najde způsob, jak se Vám připomene.
 
  Poprvé v životě opravdu cítím to, že tohle se nemělo stát a nikdy jsem si nepřála víc na někoho zapomenout jako teď. Což mě dovádí k mé hlavní myšlence, která se v mé hlavě zrodila již mnohokrát. Jde o to, že opravdu pro mě bude lepší žít bez mužů. Zkrátka si budu držet odstup. Do ničeho se nebudu pouštět a budu se tomu opravdu vyhýbat. Neplatí samozřejmě na přátelé.
  Spousty z Vás si teď říkají, že to je blbost, totální bullshit, ale já už jsem zkrátka unavená. Jsem unavená z toho poslouchat, jak jsem sladká, roztomilá, krásná. Už nechci znovu slyšet něco o tom jaké je moje tělo, jak mě někdo chce (jen tím jedním způsobem) a nejvíc jsem unavená z toho poslouchat jaká jsem milá, úžasná, inteligentní, když to říká jen tak. Už nechci znovu zažít ten pocit, že mi někdo řekne, jak moc mu na mě záleží, ale doopravdy to tak není. Už nechci být ta, co se musí sbalit a utéct, aby jednu nedostala a už ani nechci zažít ten pocit, že někdo opustí mě bez toho, aby mi uvedl důvod či mi řekl je konec, že už se neuvidíme. Kdybych to zažila jednou tak tomu rozumím, ale pro mě to je nekonečný příběh. Kolo co se točí a zkouší kolik vydržím, ale já zkrátka už nevydržím. Chci být šťastná ve svém životě a tohle mě rozhodně šťastnou nedělá. Takže jsem si prostě vybrala větu: I’m done.
 
  Neříkám, že jsou mužský hrozní nebo všichni stejní to rozhodně ne. I já mám samozřejmě svůj mindrák. Jde jen o to, že narážím na to samé. Prostě jednoho dne omrzím a jde se dál nebo se vztah promění v agresi. Nejvíc mě na tom, ale fascinuje to, že můžete současně někoho nenávidět i milovat.

  Popravdě ani moc nechápu, proč tohle píšu na svůj blog. Je to něco s čím bych se měla porvat sama. Možná je to moje forma terapie, se z toho vypsat a tím se trochu uklidnit. Možná je to moje náplast na rány. Já zkrátka nevím. Přišlo mi to takhle správné.
  Čekám, že někdo napíše, že jsem mladá a vím o životě prd, ale popravdě kdo rozhoduje o tom, kdo co ví. Jen my víme, co jsme zažili a podle našich zážitků jsme zkušený a já už se zkrátka cítím až moc zkušená a tím se dostávám k hlavnímu bodu. Já už zkrátka nevěřím. Poslední zlomek naděje, poslední představa, sen o lásce je pryč. To, proč jsem milovala La La Land je zkrátka pryč. To, co tvořilo největší část mě odešlo. Znám teď holky, které tohle s nadšením uvítají, protože si kvůli tomu o mě mysleli, že jsem blbá (ještě slušné vyjádření) a snažili se do mě rýt a vymluvit tomu. Dokonce čekám, že ta jedna slečna mi řekne, že jsem dospěla, ale takhle to podle mě není. Pro mě to je spíš smutné. Každý z nás totiž někdy na něco věřil a pak přestal (př. Ježíšek a dárky) a vzpomeňte si jaké to bylo, když jste věřit prostě přestali.

  Momentálně je ve mně spoustu pocitů a já je ani všechny nedokážu popsat. Slyším pravidelně tlukot srdce a vedu vnitřní boj. Až ho vyhraju, tak se ozvu. Nyní to však vypadá na krátkou přestávku, a tak se prosím nezlobte, když nebudu reagovat hned na Vaše zprávy či dotazy. Moc si Vás vážím, ale možná je digitální detox na místě.

S láskou J.

Používá technologii služby Blogger.