Kapitola Sedmá - Známý cizinec - David Nguyen

3:21:00

„Dobrou noc,“ zašeptal jsem tiše spící Viktorii do ucha. Nepatrně mi stisknula ruku, čímž nepochybně vyjádřila svoji odpověď. Při pohledu na ni jsem si čím dál více uvědomoval, co se právě stalo. Prožitky z posledních pár hodin zanechaly v mé hlavě naprostý chaos. Jak to dělá, že jsem z ní tak moc mimo? Nerozuměl jsem tomu. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Konečně se stala součástí mého světa. Viktorie Frejová. Tak moc jsem tě chtěl získat.  Tak moc jsem tě chtěl mít.
Natáhnul jsem ruku a pohladil spící Viki po vlasech. Skrz okno na ni dopadalo měsíční světlo, které osvětlovalo křivky jejího odhaleného těla. Vzal jsem přikrývku a přehodil ji přes ni. Odvrátil jsem svůj pohled od postele a rozhlížel se po pronajatém apartmánu. Na každém třetím kroku se válelo oblečení. Usmál jsem se. Na chvíli jsem zatoužil vidět náš příchod z pohledu třetí osoby. Vstal jsem z postele a zamířil si to rovnou do koupelny, abych si umyl obličej. Když jsem se uviděl v zrcadle, zjistil jsem, že na mých ramenou jsou červené čáry. Otočil jsem se a zjistil, že mám poškrábaná celá záda.
Byla to noc, jakou jsem zažil poprvé ve svém životě. Samozřejmě, nebyl to první hotelový románek, ale tenhle byl v něčem výjimečný. Cítil jsem v tom to kouzlo, ten chtíč. Každý dotek byl pro mě jedinečný, stejně tak jako polibky. Viktorie, nedokážeš si ani na zlomek sekundy představit, co se mnou děláš. Kéž bys nebyla tak dokonalá a já ti mohl odolat. Bohužel nebo bohudík? Dlouho jsem neměl v hlavě takový zmatek.
„Co se děje, že ještě nespíš?” Vzhlédl jsem znovu k zrcadlu a v odrazu uviděl Viktorii, která se opírala o masivní dřevěný trám. Na sobě měla pouze obmotanou deku kolem těla.
„Jsem upír a ti přece nikdy nespí,” odvětil jsem a rozesmál se. Obmotal jsme si své ruce kolem jejího pasu, aby mi byla blíž a na důkaz ji jemně kousl do rtů.
„To by mnohé vysvětlovalo,” namítla Viktorie a blýsklo se jí v očích.
„Proč nespíte vy, slečno Frejová?”
„Protože mi chybí společnost. Notak, pojď si už lehnout,” zažadonila Viktorie a táhla mě za ruku k posteli. Dalo se jí vůbec někdy odolat?
Když jsme společně ulehli do postele, Viktorie se po mém znamení hlavou uvelebila na mém hrudníku. Takto bych si dokázal představit zbytek života. 
Ani nevím, kdy jsem usnul. Probudil jsem se však sám. Zašátral jsem rukama po posteli, ale nahmatal jsem pouze sametovou peřinu a polštář.
„Viktorie?”
Žádná odpověď. Kde by mohla být? Opustila mě? To by snad neudělala. Začal jsem mít strach. Rychle jsem vstal a rozsvítil. Seběhl jsem po schodech v apartmánu a uviděl jsem ji. Viktorie seděla na zavěšené provazové houpačce. Na sobě měla pouze moji košili, která se před pár hodinami ještě válela po zemi. Byla trochu rozcuchaná, ale na kráse jí neubylo. Naopak. Vypadala úžasně. Když ke mně vzhlédla, zjistil jsem, že je smutná.
„Copak se děje? Proč ses mi neozvala, když jsem tě volal?”
„Stejně jsi mě našel, nemusela jsem odpovídat,” odvětila Viktorie bez jakékoliv známky úsměvu.
„Co se stalo? Přijdeš mi smutná… udělal jsem něco špatně?”
„Já to ani neumím vysvětlit Olivere. Jsem nějaká zmatená,” namítla Viki, založila si hlavu do svých dlaní. Na sekundu mě nenadálý sled událostí ochromil. Když jsem se vrátil znovu do reality, klekl jsem si před Viktorii a přitáhl si ji pomocí houpačky blíž.
„Pšt… jsem tu. Nemáš se čeho obávat,” snažil jsem se ji uchlácholit a obejmul jsem ji. Byla tak křehká. Vzpomněl jsem si na Malého prince a jeho květinu. Viktorie stejně jako růžička potřebovala někoho, kdo by ji chránil. Z celého srdce bych to chtěl být já. Chtěl jsem, aby mi patřila.
„Proč jsi se Olivere objevil v mém životě? Doteď jsem nikdy nebyla tak moc zmatená. Přijdeš mi tak skvělý, ale přitom nedostupný. Jak se to může stát, když tě skoro ani neznám? Vím o tobě tak málo Olivere. Jsi pro mě známý cizinec,” řekla Viktorie a podívala se mi zhluboka do očí. Nevěděl jsem, co jí odpovědět. Měla trochu pravdu. Viktorie o mně věděla jen málo a jen to, co jsem chtěl, aby věděla... Nikdy jsem nepovažoval za nezbytné, aby věděla úplně všechno. Co kdybych o ní kvůli tomu přišel? Stálo přede mnou velké rozhodnutí. Jak by to všechno Viktorie přijala?
„Co když je lepší nevědět víc?”
Otázka chvíli visela ve vzduchu. Viktorie si přitáhla blíž můj obličej a znovu upřela pohled do mých očí.
„Kdo jsi, Olivere?”
„Jednou se všechno dozvíš. Teď ještě není ta správná chvíle. Nebylo by to pro tebe dobré,” odpověděl jsem vyhýbavě.
„Chci abys mi to slíbil. Nevydržím jinak dlouho tohle všechno. Drahá večeře, luxusní pokoj, tvé tajné odpovědi. Jsi úžasnej, umíš to, ale chtíč není všechno Olivere. Není prostě. Chci tě poznat a nemít tě za cizince.”
„Dobře. Slibuji. Dej tomu ale čas prosím,” odpověděl jsem. Nic dalšího jsem nestačil říct, protože si mě Viktorie přitáhla a naše rty se spojily. Byl to dlouhý a procítěný polibek. Vzal jsem ji do náruče. Viktorie mi provlékla své ruce kolem krku a hlavu si položila na můj spánek. Bylo vidět, že je unavená. Hodil jsem si její nohy kolem boků a pomalu vstal, tak aby nespadla a já ji mohl pevně držet na svém holém těle.
„Kam si to zamíříme teď?” Zeptal jsem se Viktorie.
„Teď? Do postele prosím,” odpověděla.
Vystoupal jsem s ní tedy po schodech. Když jsme došli k posteli, Viktorie mě začala líbat na krku. Bože, uvědomuje si vůbec, co to se mnou dělá? Zavřel jsem oči a zaklonil hlavu. Po pár sekundách jsem převzal iniciativu konečně já. Položil jsem Viktorii do postele a začal jsem ji líbat. Nejdříve na pusu, potom krk a prsa. Když jsem dojel svými ústy k podbřišku, zrychlil se jí dech.
„Olivere,” řekla vzrušeně Viktorie a zmáčkla mi ruku. Místo odpovědi jsem sjel ještě níž a ponořil se do jejího klína. A tak jsme se s Viktorií pomilovali po několikáté za posledních 24 hodin. Nevnímal jsem to pouze jako fyzickou potřebu. Bylo to pro mě něco absolutně vzrušujícího. Sex s Viktorií Frejovou nebyla odpověď. Sex s ní byla otázka. A ‘ano’ byla má odpověď, pokaždé.

Když jsem se ráno probudil, Viktorie ještě spala. Byla schoulená do klubíčka. Na chvíli mi prolétlo hlavou, jestli vůbec žije. ‘Ne, to jsem ji snad tolik nezničil,’ řekl jsem si v duchu a zasmál se nad tou představou. Viktorie pravděpodobně vycítila, že jsem vzhůru a otevřela oči.
„Dobré ráno Olivere,” řekla a dlouze zívla.
„Tobě také. Nevzbudil jsem tě?”
„Kdyby ano, tak ti nepopřeju dobré ráno. Nesnáším totiž, když mě někdo budí, i když tobě bych to snad i dovolila,” pronesla Viktorie a zvonivě se zasmála.
„Budu si to pamatovat,” řekl jsem a políbil ji na nos.
Když jsem se odtáhl, Viktorie se protáhla a posadila se.
„Půjdu se osprchovat,” řekla po krátkém rozjímání.
„Tak se mi prosím neutop, protože mám ještě s tebou dneska nějaké plány.”
„Mmm, tak já si budu dávat extra pozor,” odpověděla Viktorie, vstala a odešla nahá do koupelny. Na nic jsem nečekal a sáhl po telefonu. Napsal jsem na již uložené číslo ‘Můžete. Nezvonit prosím’. O pět minut později jsem slyšel tiché zaklepání. Viktorie byla stále ve sprše, výborně. Vše zatím šlo tak, jak mělo. Vstal jsem a otevřel dveře. U dveří stála pokojská s vozíčkem, na němž bylo poskládáno několik pokliček.
„Pane Silovský,” řekla pokojská a nervózně se pousmála.
„Dobré ráno, děkuji,” odpověděl jsem a převzal si pojízdný vozíček. Odvezl jsem ho ke spodní posteli.
„Olivere?” ozvalo se z koupelny.
Zamířil jsem tedy za Viktorií.
„Podal bys mi prosím ručník? Nedosáhnu na něj,” požádala mě Viktorie. Když jsem jí ho dal, dala mi pusu na rameno.
„Olivere,” spustila Viki „kolik máš ještě času? Včerejší noc mě docela vyčerpala. Tak mě napadlo...že bychom mohli na snídani. Co ty na to?“
„Můžeme někam vyrazit, odpověděl jsem a Viktorie nic neodpověděla. Schválně jsem jí zatajil, že na ni bude v posteli čekat snídaně.
Viktorie si obmotala ručník kolem těla a vyšla ven z koupelny. Mezi dveřmi se zarazila a zastavila se. Uviděla jídelní vozík.

„Ty jsi vážně dokonalý Olivere!” pronesla šťastně Viktorie a já se usmál. Čekalo nás první společné snídání, ale nevěděl jsem, jestli se nestane i naším posledním.


Používá technologii služby Blogger.