Kapitola osmá - Nezůstaneme na očích

  Jako správný gentleman mi Oliver opět otevřel hlavní dveře. Chtěla jsem si je otevřít sama, ale zradila mě má síla. Dveře byly moc těžké na to, abych je s lehkostí otevřela.  Co se bude dít teď? Prostě se rozejdeme? Každý po svých? Zapomeneme, nebo se prostě budeme stýkat dál? Mám v hlavě zmatek a cítím se skvěle a stejně tak hrozně, provinile. Jak jsem se mohla takhle zpustit. Nevím o něm vůbec nic, třikrát jsem ho viděla a hned jsem mu vlezla do postele, což znamená, že rychle dosáhl toho, co chtěl a teď je už možná konec...

  Vyšla jsem ze dveří a konečně ucítila čerstvý vzduch. Z části mě uklidňoval pocit, že je sobota a nikam nemusím spěchat. Otočila jsem se a Oliver za mnou akorát zavíral dveře.
„Kam budeš chtít odvést?“

  Poslední, co bych chtěla, je odvoz domů, chtěla jsem se projít a vyčistit hlavu. Moc čestně jsem se necítila a pořád jsem v jeho očích viděla tajemství. Už večer jsem nad tím dost přemýšlela. Neřekla jsem mu to, ale v noci mě vzbudily vibrace jeho telefonu, které byly dlouhé a nejspíš kvůli hovorům. Kdo mu zatraceně volá tak brzy?
Při večerním probuzení jsem se na něj dívala, ale věděla jsem, že by to byla cesta do pekel. Chtěla jsem být víc odtažitá a dívat se na něj by bylo jako dívat se na rajské jablko. Proto jsem odešla na houpačku. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Zakoukat se do týpka, co žije daleko ode mě a nehodlá mi ani prozradit víc o jeho práci, natož o jeho smysluplném životě, opravdu to není dobrý nápad. Navíc vím moc dobře, že to s ženami umí. Kouká mu to z očí, ale já nechci být jen další dobytá dušička.

„Já nechci odvést. Děkuji. Mám to opravdu kousek. Mám ještě domluvenou schůzku a nechci přijít pozdě.“

  Lhala jsem, ale co jsem mu měla říct. Ne Olivere, vážně s tebou nechci strávit další čas v autě. Mohl by si mě dostávat ještě víc a to by nebylo vhodné, protože už teď se mi nelíbí, že o tobě takhle smýšlím a dělám s tebou věci, které bych dělat neměla. 
  Je poslední možnost, jak to všechno zachránit. Prostě mu dám pusu na tvář a odejdu.

„Vážně?“
„Tak se měj,“ políbila jsem ho na tvář a otočila se na podpatku. Opět jsem však ucítila ten známý stisk zápěstí.
„Počkej, neutíkej mi.“

Přitiskl si mě vší silou na jeho tělo a už to tu bylo zase. Byla jsem jak nadrogovaná a on byl moje droga, které jsem nedokázala odolat.  I když jsem se snažila uvolnit z jeho objetí, nenechal mě. Použil sílu a přidržoval si mé rty na těch jeho.

„Budeš mě chtít ještě vidět?“
„Proč se mě na to zase ptáš?“
„A proč ty mi zase neodpovídáš?“
„Ptala jsem se první!“
„To bych rozhodně neřekl. Čekám na tvou odpověď, Viktorie.“
„Ano. Chci tě zase vidět.“
Vrazil mi s úsměvem tvrdou pusu a zase se odtáhl.
„Výborně,“ při těchto slovech odešel naproti mně k autu.
To je jako všechno? Výborně a jdu?
„Viktorie, nastup si.“
„Ne, vážně to mám kousek.“
„To nebyla otázka.“ Usmál se tím svým zatraceným úsměvem.
„Nechci tě obtěžovat,“ udělala jsem úkrok stranou, aby mu došlo, že odcházím.
„Viktorie Frejová, ty mě nikdy nebudeš obtěžovat, tím jsem si jist. Ale jak chceš,“ třísknul dveřmi a rychlými kroky se vrátil ke mně.
Čekala jsem na poslední pusu na rozloučenou, místo toho si mě přehodil přes rameno a nesl mě k autu.
„Olivere, seš normální! Mám nohy. Neblázni!“
Pustil mě na zem, až když otevřel dveře, které se div neopíraly o vedlejší auto a svým tělem mi zatarasil i druhou únikovou cestu. Měla jsem tedy jen možnost nasednout do auta.

„Já si nedělám legraci Viktorie. Nastup si. Opravdu nesnáším, když mi odporuješ. Navíc jsem ti slíbil, že ti o sobě něco prozradím, ne? Tak to všechno hezky postupně.“

Nebyla jsem nadšená, ale jízdu autem za informace dokážu vyměnit. Nasedla jsem do auta. Oliver za mnou zabouchl a čekala jsem, až přistoupí.

„Připoutej se.“
„Vážně?“
Zírala jsem na něj s myšlenkami, jestli není psychopat. Jedním tahem chytil pás, připoutal mě a udělal to tak těsně, že jsem až zadržela dech.
„Ty tak ráda odmlouváš,“ políbil mě a vrátil se k volantu.
Při zapínání jeho pásu si nasadil černé Ray Ben a upravil si zrcátko.

„Má drahá Viktorie, rád hraju hry. Takže pokud se o mě chceš něco dozvědět, musíš být vynalézavá. Dnes ti to trochu ulehčím. Budeme se střídat. Otázka za otázku. Odpovědi mohou být jen ano, nebo ne. Souhlasíš?“
„Opravdu tě zajímá, jestli souhlasím? Nebo to říkáš jen ze slušnosti?“
„Ano, tvůj souhlas mě velice zajímá a ne, neříkám to ze slušnosti. Slečno Frejová, jste novinářka a už teď jste si na mě vyplýtvala dvě otázky, jak je to možné? Taková nerozvážnost.“
Podíval se mi hluboce do očí přes brýle a jednu ruku opřel o moje sedadlo. Na rukách měl už nasazené kožené rukavice, které získaly moji pozornost při doteku na mé rozpálené tváři. Musím se začít soustředit. Zatraceně, kde jsou moje schopnosti vyzvídat teď.
„Jsem na řadě. Máš ráda rychlou jízdu?“
„Ano.“
„Výborně.“

Má rád i jinou odpověď než výborně? Přišlo mi, že přes den mu v hlavě přepne a zapomíná, že není šéf nějaké společnosti, o které nevím vůbec nic.
„Už vyjedeme neboj. Nejdřív máš tady jednoduchý dárek a prosím nasaď si ho hned.“

Ze zadní sedačky mi podal tašku z optiky a v ní kupodivu bylo pouzdro značky Ray Ben. Došlo mi, co tam bude. Proč je tak panovačný... Jak vůbec může říct nasaď si ho hned.

„Proč?“
„Na tuhle otázku nemůžu odpovědět ano, nebo ne, Viktorie,“ zasmál se, ale mně to přišlo jako špatný vtip. Otevřela jsem pouzdro a v něm byly černé Ray Ben, podobné těm jeho, ale v dámském.
„Chceš, abychom ladili? Vždyť ani nesvítí slunce,“ vyprskla jsem smíchy. Co to mělo znamenat?

„Drahá. Vím, že jsi je měla na wishlistu, protože díky sociálním sítím není těžké o tobě něco zjistit. A když si je nasadíš, bude to pro tvé dobro. Chceš mě poznat, tak ti to umožním. Tohle nikdy nedělám. Nikoho si nepouštím k tělu, natož do svého života. Chci udělat pomalu výjimku a nerad bych si to rozmyslel. Chci zkusit, kolik toho zvládnu a ty jsi mě již několikrát přesvědčila o tom, že tě nemám nechat jít. Tak prosím poslouchej, ať nejsme moc na očích.“

Nechápala jsem, jestli si mě chtěl koupit nebo co mi tím chtěl, říct. Z jedné strany mluvil hezky a z té druhé mi motal hlavu. 

„Ale mě si nemusíš kupovat. Aby mezi námi bylo jasno. Na tohle nejsem. Já tě nebalila kvůli penězům.“
„Nehledej v tom vědu, prosím, už vážně musím jet. Takže tě proboha prosím, nasaď si je a jen řekni „děkuji“. Chtěl jsem ti udělat radost, protože můžu. Nic víc.“

Cítila jsem se hrozně, ale i já jsem chtěla už vyjet. Políbila jsem ho, nasadila si brýle a řekla jsem to, co si přál: „Děkuji.“
„Není zač.“

Zařadil zpátečku, otočil volant a než jsem se nadála, zařadil páku na automat a prudkou rychlostí vyjel. Měla bych se bát, ale ta rychlá jízda mi přišla vzrušující.

„Nebojíš se, že přijdeš o řidičák?“
Zasmál se a řekl: „To rozhodně ne, ale neboj, se mnou jsi v bezpečí. Řízení mám pod kontrolou.“
„Stejně tak i všechno, že?“
„Ano.“

Můj vnitřní hlas se ozval: "On bude opravdu odpovídat ano, ne. Opravdu mi dává šanci ho takhle poznat, musím být jen vychytralá a neptat se na hlouposti. Navíc i z jeho otázek se dá ledacos vyčíst."

„Kam to bude Viktorie?“
„Palladium, prosím.“

Nic v plánu jsem tam neměla, ale došlo mi, že podle trasy získám čas. Navigace mu začala ukazovat cestu a já věděla, že mám zhruba 20 minut. I když s jeho jízdou, možná tak deset.

„To by si tedy měla opravdu blízko,“ rty spojil v úšklebek na důkaz vítězství.
„Ptej se.“
„Že by jsi už konečně hrála? Máš ráda motorky?“
„Ano. Máš rád nebezpečí?
„Ano. Umíš se ubránit, Viktorie?“
„Doufám, že ano. Máš strach o sebe, Olivere?“
„Ne. Nikdy. Dokázala bys mě zradit?“

"Co je tohle sakra za otázku. A proč ho zajímá má obrana a jak je možné, že nemá pud sebezáchovy? Olivere, moc jednoduché mi to neděláš. Myslím, že na otázku zrady je dost brzy. Dělá, jako kdybychom spolu byli bůh ví jak dlouho. Nebo snad plánuje mě mít na blízku dlouho... " Můj vnitřní hlas byl zmatený úplně stejně jako má mysl. Chtěla jsem odpovědět, že nevím, ale chytl mě za ruku a srdce mi začalo tlouct. Mix adrenalinu z jízdy, jeho vůně, doteků a jeho samotného pro mě byla vražedná, a tak jsem věděla, že existuje jen jedna odpověď.

„Ne, nedokázala.“
„Jak to můžeš vědět. Neznáš mě. Co kdybych byl někdo, koho bys nenáviděla. Někdo, kdo by ti mohl ublížit, nebo by ti dokonce ublížil a ty bys věděla jeho tajemství, i tak bys je neprozradila? Nezradila bys?“
„Ne, nemohla bych. Nevím proč a nedokážu to vysvětlit.“

Měl na mě prostě takový vliv. Nedokázala jsem se před ním ovládat. Dostal se mi pod kůži. Použil na mě snad nějaké psychologické metody či co.

„Říkáš to jen tak, Viktorie.“
„Ne, neříkám. Vážně!“
„Dokážeš být věrná, Viktorie?“
„Bože můj, co si o mě myslíš? Jasně, že ano.“
„Nic špatného, ale nechtěl bych tě vidět s jiným mužem. To si, prosím, zapamatuj. A dokážeš být oddaná, Viktorie?“
„To je totéž.“
„To rozhodně není totéž. Časem ti to ukážu, když budeš chtít.“

"Panebože." Byla jsem naštvaná, ale pořád neexistovalo nic, co bych od něj nechtěla. Chtěla jsem s ním zažít a zkusit vše, co přináší slast na tomhle zatraceným světě.

„A ty Olivere? Dokážeš být oddaný?“
„Ano, jde o to s kým. Což mě přivádí na myšlenku, že bys měla vědět, Viktorie, že nejsem muž na jednu noc. Když si s někým rozumím a sex je božskej, tak to znamená, že to nebylo naposledy. Já nejsem ten, co odejde. Chápeš?“
„Ano.“
„Když znáš mé jméno a probudíš se vedle mě, tak jsi to ty, kdo může odejít, kdykoliv si jen přeje. Chci v tomhle mít jasno.“
"Sakra kolik měl ženských. Když se vedle mě probudíš a znáš mé jméno."
„Počkat, jmenuješ se Oliver.“
Nahlas se zasmál: „Ano. Jsi sladká, víš to?"
„Ne.“
„Na tohle si neměla odpovídat, Viktorie.“
„Bojíš se o mě, Olivere?“

Ani nevím, jak mě tahle otázka napadla, ale rozhodně nebyla správná, ani na místě, protože Oliver zatáhnul jednu ruku v pěst.

„Zatím ne. Věřím, že jsi rozumná žena, nepouštíš se do problémů, ani riskantních situací.“

Chtěla jsem odlehčit situaci, a tak mě napadlo tu otázku předělat.

„Bojíte se mě, pane Silovský?“ Dodala jsem zvonivý přízvuk, aby poznal můj vtip. Oliver však prudce zabrzdil a na moment si sundal brýle, aby na mě mohl hodit přísný výraz.

„Doufám, že právě teď provokujete, slečno Frejová. Protože vy byste se měla bát mě. Včera večer jste si nevšimla, kolik mám síly? Klidně bych Vás mohl hned teď a tady potrestat.“

Otevřela jsem pusu a nevěděla, co to má být a už vůbec ne jak bych měla reagovat. Oliver sjel do podzemních garáží a já ani nepípla, dokud nezastavil. Cítila jsem se vystrašená a vzrušená zároveň. Nacouval na jedno místo a potévypnul motor. V zubech stiskl prst rukavice a tímto způsobem si ji sundal. Opřel si již holou ruku o moji sedačku a palcem mi rozepl pás. Ruku z volantu se přesunul na mé stehno a já si sundala konečně brýle, abych se mu mohla podívat do těch modrých očí.

„Chtěla bych, aby si mě potrestal,“ konečně jsem ze sebe vypravila odpověď.
„Viktorie, nevíš, co po mě právě teď chceš.“
„Ale vím to úplně přesně. Nepodceňuj mě,“ tuhle větu jsem pronesla přesně u jeho rtů, ale nedovolila jsem mu mě po dokončení políbit. 
Ucukla jsem a on mi zaryl prsty do mého stehna. Mělo by mě to bolet, ale nebolelo.
  V ten moment jsem si uvědomila, co se to mezi námi děje. Věděla jsem, proč ho mám plnou hlavu. Probudil ve mně někoho, o kom jsem už dlouho věděla. Mé pravé a potlačované já.
  Nikdy jsem nikam nepasovala, protože už od mala mě to táhlo jinam. Můj život byl plný vyjadřování. Tanec jsem používala pro vyjádření emocí, psaní jsem využívala pro své nejtemnější představy, a tak jsem své já držela až na výjimky na uzdě. Oliver neměl pravdu. Nejsem rozumná žena, mám ráda adrenalin, nebezpečí a možná i bolest. Dělám šílené věci a nikdy se nebojím. Došlo mi, že i tohle cítí Oliver. Až na to, že on má více zábran, přidanou chuť kontroly, velké ego a nutkání věci vlastnit. Je zvyklý, že mu ženy patří a mě by chtěl zkrotit. Právě proto tu teď nehybně sedím a  hledím na něj zrovná já.

„Už to chápu,“ vyklouzlo mi z pusy nahlas.
„Co chápeš, Viktorie? Myslím, že jsi teprve na začátku všeho, co se týká mě.“
„Vím, že nejsi jednoduchý, protože ani já nejsem. Proto se chceme tak moc poznat, a to ve všech směrech.“
„Viktorie, už mlč!“

Pro někoho by to mohly být jen žvásty, pro nás to byla pravda. Uvnitř nás se skrývala nenaplněná touha a přání, která jsme nikomu neřekli nahlas. Každý z nás měl svou vlastní temnotu, která nás k sobě přibližovala. Věděl přesně, kam mířím, protože mě pro jistotu umlčel polibkem.
Když mě trochu uvolnil, což se mi nelíbilo, vrátil mi můj pokus a u rtů mi pošeptal: „Bojíte se mě, slečno Frejová?“
„Ne, pane Silovský.“
„Měla byste.“

Pokusil se mě políbit, ale já rychle vypadla z auta.
„Měj se, Olivere.“
  Rychle jsem udělala několik kroků, když jsem uslyšela písknutí gumy. Obrátila jsem se a Oliver stál s autem přímo u mě. Otevřel okýnko a držel z něj ven ruku s taškou z optiky.
„Něco jste si tu zapomněla, slečno.“
  Když jsem se přiblížila, otevřel dveře, vyskočil z auta, chytl mě za bok a přitlačil mě zády ke svému autu. Vrazil mi  ve vteřině vášnivý polibek a jednou rukou mi přidělal tašku na zápěstí. Byl tak zručný, že to snad ani nebylo možné.

  Odstrčil mě jemně dál od sebe a řekl: „Vítěz.“
Políbil mě na čelo, sedl do auta a já se smála se zkříženýma rukama. Prohra se mi nelíbila.
  Podíval se na mě z otevřeného okna a pronesl: „Já nikdy neprohrávám, Viktorie. Napíšu ti.“

  Než jsem stačila odpovědět, odjel.Opřela jsem se o nejbližší sloup a nabírala vzduch. Chtěla jsem zklidnit svůj vlastní tep.
   Když jsem se podívala doprava, přišlo mi, že se za sloupem mihla nějaká osoba. "Co blázním, vždyť jsem v garážích," vytrh mě z naivity můj hlas. 
  
  Vyjela jsem po schodech nahoru a ocitla se v prvním patře palladia. Přišlo mi jako dobrý nápad dát si kávu k myšlenkám, když už je blízko Starbucks. Koupila jsem si karamelové frappucino, aby se konečně dostavil pocit chladu. 
  Usadila jsem se v jednou z křesel a vytáhla svůj poznámkový blog, který neustále nosím u sebe, abych si mohla zaznamenávat myšlenky.
  Začala jsem psát o tom, co zatím vím o Oliverovi, psala jsem si otazníky u vět, které jsem věděla, že jsou dvojsmyslné a smysl jsem znala jen jeden. Tentokrát mi šlo spíš o mě než o něj. Tedy hlavně o mé bezpečí,
  Vzpomněla jsem si na své staré deníky. "Možná bych si je měla projít. Pro opatrnost. To, co zažívám teď, mě mohlo vrátit zpět do doby, kdy… nechci o tom raději ani uvažovat. To by nebylo správné. Já už ani nevím, co je správné. Už to, že se vrátil můj vnitřní hlas by mě mělo varovat..."
Můj hlas přerušila mžitka před očima. Měla jsem pocit, že naproti mě sedí ten z té garáže a možná mě... Začala jsem bláznit.
  " Přece by mě nesledoval někdo od garáží. I kdyby to byl ten stejný člověk, tak šel prostě na kávu jako já. Nejspíš na mě už začíná působit spánkový deficit a ve frappucinu není dostatečné množství kofeinu, aby mě udrželo v normální funkci. Pojedu raději domů a dospím to, co jsem v noci nenaspala."

Ten den se už můj vnitřní hlas neozval. Stejně tak ani Oliver. Doma jsem upadla do hlubokého spánku a ten večer se mi poprvé od doby seznámení s Oliverem nic nezdálo.




Tags:

Share:

0 komentářů

Používá technologii služby Blogger.