Kapitola třetí - …a s tou rtěnkou ti to nevěřím.

  Konečně bylo pondělí. Rychle jsem vyskočila z postele. Bylo to asi mé nejrychlejší vstávání za dlouhá léta. Věděla jsem, že už po ránu se sebou musím něco udělat. Chtěla jsem vypadat dobře a reprezentativně na tiskovce, ale hlavně jsem chtěla být krásná a sexy pro něj. Mám jen jednu šanci udělat dobrý první dojem. Tedy vlastně druhý, pokud se to plesové pošťuchování počítá.
 Vlasy jsem si umyla svým oblíbeným levandulovým šampónem a vyfoukala je do rovna, aby sahaly až pod lopatky. Snažila jsem se o přirozený make-up, ale jako na potvoru jsem si asi třikrát obtiskla řasenku po celém víčku, což jsem naštěstí zakryla linkou. Přišel čas na rtěnku, ale jakou si vzít? Kdyby mě měl políbit, tak by byla vhodnější jen nějaká průsvitná, spíše lesk, ale pokusí se mě vůbec políbit? Vždyť mě mohl políbit už na plese a neudělal to? Svíral se mi žaludek při myšlence, že mě nepolíbí. Nevím, jestli si tak můžu fandit. Třeba je jen slušný a chce mi vysvětlit, že nemá zájem nebo chce jen něco pracovního pořešit. Nebudu nad tím raději dál přemýšlet.
Sáhla jsem po své oblíbené bordó rtěnce a řekla jsem si, že když mě nepolíbí zůstane celá a kdyby náhodou ano, tak by tato rtěnka měla být neslíbatelná. Vydržela toho už hodně, takže polibek by měla zvládnout. Oblečení jsem si připravila už den předem. Tmavé úzké džíny, světle modrou úzkou košili, kterou jsem nechala otevřenou na tři knoflíčky a ten čtvrtý se držel jen tak tak. Zbytek jsem nechala velice jednoduchý. Pastelově růžová kabelka, ve stejné barvě i bunda a boty na vysokém podpatku. Bez nich by to přece nešlo. Kdykoliv si obleču podpatky, cítím se víc jako žena a dokážu lépe pohybovat s mým tělem. Podpatky sluší podle mě každé ženě. Rozhoupou jí boky, udrží postoj a já se díky nim cítím sebevědomější. Málokdy mě někdo zažije na nízkých botách či botaskách. V tu chvíli mi docvaklo, že nevím, kde se tedy máme přesně sejít. Chtěla jsem mu napsat zprávu, ale vyděsil mě čas. Zatraceně! Nestíhám. Hodila jsem rtěnku do kabelky a letěla jsem jako o závod po schodech. Na tu tiskovku nesmím přijít pozdě jinak mě šéfka zabije.



Stihla jsem to s odřenýma ušima. Alespoň jsem nebyla poslední, protože na stole u hostesky jsem viděla ještě čtyři press pasy. Sedla jsem si dopředu, abych si mohla dělat poznámky. Vytáhla jsem malý blok, tužku a telefon. Když jsem na telefonu chtěla zapnout diktafon, uviděla jsem zprávu.

20.2. 10:39
O: Takže tedy ve tři? Nemohla bys třeba o chvíli dřív?

On mi snad čte myšlenky. Musím se zamyslet. Podívala jsem se na program, který promítal projektor. 12:45 je konec tiskovky a poté dobrovolný oběd. Pro moji budoucnost by bylo lepší tu zůstat na oběd a sbírat kontakty…


20.2. 10:42
V: No, možná bych se mohla urvat v jednu.

Měla bych myslet na budoucnost, ale opravdu chci zjistit, co se mnou zamýšlí a třeba to mé přítomnosti prospěje. Civěla jsem do telefonu a čekala na odpověď. V mysli mi zůstala jeho podoba. Zasnila jsem se natolik, že jsem sama sebe přistihla při kousnutí do tužky. Musím se už konečně ovládat, jinak budu před ním jak neřízená střela.

20.2. 10:45
O: Pokud možno nejez. Dáme si oběd společně.

Nestačila jsem ani odpovědět a začala tiskovka. Přišla nádherná vysoká brunetka, které bych odhadovala třicet let a začala nám vyprávět o nové kosmetické značce. Já se však vůbec nedokázala soustředit, přemýšlela jsem o něm a jestli mám vůbec hlad nebo chuť k jídlu. Představovala jsem si všechny trapasy, které by se mi mohly s jídlem stát a nevím, jestli to chci risknout. Měla jsem pocit, že pro něj musím být dokonalá, jinak nemůže mít zájem. Snažila jsem se kontrolovat každý milimetr svého těla, každý vlas. S postavou jsem nedokázala bohužel na poslední chvíli nic moc udělat, ale fikaně jsem to skryla pod oblečení. Vyzdvihla jsem svůj zadeček, protože to je asi to jediné, co na sobě akceptuji. Možná ještě ruce, prsa a lýtka a tím opravdu končím. Panebože, vážně tu teď přemýšlím nad tím, co by se mu na mně mohlo líbit? Ještě, že si vše nahrávám na diktafon, jinak bych do článku neměla nic. To mi připomíná, že čeká na odpověď. Možná i lepší.

20.2. 11:10
V: Dobře a kde se tedy sejdeme?
O: Pošlu ti adresu. Nebo budeš chtít vyzvednout?
V: Ne, děkuji. Zvládnu to.
O: Dobře, tak v jednu na tebe budu čekat.
V: Dobře těším se.
O: Já se taky těším.

Než jsem se nadála, seděla jsem v uberu směr z centra. Uber bohužel zabloudil, a tak mě vyhodil o kousek dál. Ten malý kousek ale dojdu. V tu chvíli projelo sportovní auto a při pohledu do mapy, kterou mi poslal, jsem zaregistrovala, že to auto jede zpět. Že by on?
 Když se ozval klakson, zastavila jsem se. Čekala jsem, až se auto zastaví. Při stáhnutí okýnka jsem však uviděla cizího muže.

„Slečno, vypadáte ztraceně. Nepotřebujete svést?“
„Ne, děkuji. Já tu mám sraz.“
„S kamarádkou? Nebo,“ řekl s idiotským úšklebkem.
„Ne s přítelem!“
„A co děláte potom? Až už přítel odejde?“ V tu chvíli jsem zrudla. Nevěděla jsem, jestli mi to má lichotit nebo mě to štvát, každopádně už jsem opravdu musela jít, protože jsem díky němu nabrala zpoždění. Co mu ale říct, aby dal pokoj? Proč se já blbá vždycky pouštím do řeči.
„Budu čekat, až se zase vrátí,“ dodala jsem s mrknutím.
„To je škoda. Tak to má štěstí, ale není to spravedlivý. Není taková holka pro jednoho chlapa nebo kluka, trochu škoda?“
Myslela jsem, že vypěním jako papiňák a začala jsem se potit nervozitou.
„Spíš já mám štěstí, že mám muže jako je on pro sebe. Omluvte mě prosím, nechci ho nechat čekat,“ teď už jsem ale doopravdy myslela na Olivera. Nechci ho nechávat čekat. Konečně ho můžu mít na chvíli pro sebe.
Řidič prudce šlápl na plyn a s rámusem motoru odjel. Naštěstí jsem popošla pár kroků a uviděla jsem Olivera, jak stojí před restaurací a hledí do mobilu. Cítila jsem se, jako kdybych spolkla knedlík a chtěla jsem se dát na útěk. Košile mu lemovala široká ramena a boky mu zvýrazňoval hnědý pásek, který byl kontrastně k modrým kalhotám.  Kombinace bílé a tmavě modré ho dělá neuvěřitelně sexy. Stála jsem na místě jako přimrzlá. V ten moment mě spatřil a zeširoka se usmál. Kdyby mi nešel naproti, tak mě klepající kolena nikam nepustí.

„Ahoj! Tak jsi se kvůli mně přece jen urvala dřív.“
„Ano, omlouvám se za zpoždění, trochu jsem zabloudila.“
„To bych tě měl tedy raději pak odvést domů. Nerad bych, aby ses po schůzce se mnou ztratila. Nepůjdeme dál?“ řekl s tím nejsladším úsměvem a já si tak mohla na světle prohlédnout jeho oči. Byly modré, občas skoro do šeda. Žádné takové jsem ještě nikdy neviděla.
„Můžeme,“ dodala jsem s úsměvem a on mi otevřel dveře. Když jsem do nich v kročila, chytil mě lehce kolem pasu. Trochu se mi z toho zamotaly nohy a málem jsem škobrtla. Snad si toho nevšiml.
Když vyřizoval naši rezervaci, tak jsem se ztrácela ve vší té kráse. Po levé straně byla restaurace prosklená s výhledem na rybník a uvnitř ní bylo vše bílé. Na každém sloupu byly přidělané bílé větvičky, které se proplétaly u lustru a jak byly čistě bílé, vypadaly jako zasněžené. Bylo to jako v pohádce. Na každém stole byl bílý lotosový květ, který se vznášel na hladince vody v prosklené malé váze a jako bonus byla restaurace asijská, tedy má nejoblíbenější kuchyně.
 Pocítila jsem jemný dotek na mém boku a teplý dech na krku. Naskočila mi z toho husí kůže. Jak to jen dělá?

„Můžeme,“ lehce zašeptal.
„Ano.“

Číšník nás dovedl ke stolu a já z toho byla čím dál tím víc nervózní. Budeme si mít o čem povídat? Doufám, že je ukecanej, protože z nervozity mám zamotaný jazyk, takže je dost možné, že se mi slova budou motat či budu mluvit hlouposti.

„Tak čím začneme? Co mi o sobě povíš?“
Výborně. Hned z ostra mám mluvit já.
„Neříkali jsme, že mi něco povíš ty?“
Sklopil oči a usmál s kývnutím hlavy.
„To až později. Mě totiž zajímáš ty. Jsi tedy tanečnice? Jak dlouho?“
„Už přes šestnáct let. Co tvoje koníčky?“
„Počkej! Neutíkej… Takhle jednoduché to mít nebudeš. Vím jen, že jsi tanečnice, novinářka a dál?“
„Moc už toho není, tohle mě dost naplňuje. Mám ráda také cestování a to hodně,“ nechtěla jsem přiznat, že chodím ještě k tomu na vysokou, možná by si hned pomyslel, že jsem moc mladá, nezkušená nebo hloupá.
„Taky miluju cestování. To máme společné. I když jsem toho asi procestoval víc.“
„Vypadáš na člověka, co si rád užívá chtivé pohledy na pláží,“ tohle asi nebyl nejlepší nápad, ale zasmál se.
„Děkuju za lichotku, ale asi tě překvapím. Rád cestuji sám, kamkoliv, nejméně na tři týdny a snažím se danou zemi objevit a co nejvíc z ní vytěžit. Měním místa, ale v některých věcech jsem stálý. Snažím se být pořád aktivní a nic nenechám jen tak, a to ve všem,“ v tu chvíli mě napadlo, jestli se bavíme ještě o cestování.
Občas mi přišlo, že do běžné konverzace vsunul nějakou narážku, kterou čekal, že pochopím. Jako kdyby mi mělo něco dojít, ale i tak se jeho hlas krásně poslouchal.

Povídali jsme si minimálně dvě hodiny, uteklo to hrozně rychle. Vyprávěl mi zážitky z cestování a já ho moc ráda poslouchala. Měl neobvykle krásný tón hlasu. Klidný a vyrovnaný.
 Měli jsme spoustu společných témat a asi milionkrát mě upřímně rozesmál. Dlouho jsem se takhle dobře nebavila. Bylo to až neobvyklé krásné. Bylo opravdu hezké cítit, že mi někdo rozumí, a ještě hezčí si povídat s někým, kdo božsky vypráví. Uměl mě svou mluvou uchvátit a čím déle jsme si povídali, tím více jsem po něm toužila. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal a svíral mě v náručí. Chtěla jsem ho líbat po jeho plných rtech. Tyhle myšlenky mi musel vidět v očích. Seděli jsme naproti sobě a já občas musela sklopit oči z nepřetržitého očního kontaktu. Bála jsem se, že když se zahledím moc dlouze, tak pozná, co si přeji. Chtěla jsem však, aby to pocítil i on.
 Na tváři se mi objevoval smích, který jsem neznala. Byl v něm ostych, nervozita, chtíč a upřímnost. Nemohla jsem se přestat usmívat. Dívalo se na něj tak hezky. Za tu dobu, co jsme tam seděli, jsem na něm nemohla najít jedinou chybu a pořád mě překvapoval. V jednu chvíli se mi podíval tak hluboce do očí a usmál se, že jsem čekala, až se udusím. Nemohla jsem z toho pohledu dýchat. Rty jsem měla rozevřené, a i když jsem ten pohled chtěla udržet, nezvládla jsem to, sklopila jsem hlavu a kousla se do rtu a slyšela jen tlukot mého srdce.
  Ví to? Ví, že na mě takhle působí? Cítí, jak je pro mě těžké se ovládat? Už se to nedalo vydržet a chtěla jsem mu říct ať mě políbí, ale zazvonil mi mobil. Věděla jsem, že to znamená, že se musíme rozloučit a musím jít.

„Hádám, že náš čas už vypršel?“
„Bohužel ano.“
„Ale trvám na tom, že tě odvezu, takže budeme mít ještě chvíli pro sebe.“
„Děkuji, jsi moc hodný.“
„Není zač, to je samozřejmost.“

 Čekala jsem, že až vyjdeme ven, tak to možná přijde. Třeba mě políbí. Cožpak netouží po mě, tak jako já po něm. Ten žhavý pocit přece nedělám jen já, protože na to musí být dva. Ani se mě ale nedotkl a já si říkala, že už to nevydržím, že to zkusím já.
 Došli jsme k autu a on mi s úsměvem otevřel dveře.
„Prosím,“ řekl. Tím, jaký je gentleman, mě dostává ještě víc.

  Než jsem stačila cokoliv udělat, vyjeli jsme. Chtěl, abych něco vyprávěla, neboť při řízení rád někoho poslouchá. Já se však soustředila jen na tep mého těla. Čekala jsem, že mu horkem omdlím a z úst mi vycházela nudná slova, kterými jsem se chtěla uklidnit a povedlo se. Můj hrudník se přestal divoce hýbat ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo.
  Zastavil přímo před sálem, kde jsem měla trénink. Vypnul motor a podíval se nejdřív k zemi a poté ven z okna. Z jeho výrazu jsem pochopila, že ho něco trápí a čekala jsem, že to nejspíš není dobré pro mě.

„Musím ti něco říct. Víš, já nejsem někdo, kdo vede jednoduchý život. Se mnou by si nebyla nikdy v bezpečí...“
„Jak to myslíš?“
„Já bych ti nerad ublížil, ale jestli to všechno zvládneš za všech těžkých podmínek, tak já slibuji, že do toho dám vše, co budu moct a…“ V tu chvíli se odvrátil od okna zpět k mým očím. Nevěděla jsem, co mi chce říct. Před čím mě chce varovat? Všechno mi to bylo jedno, protože jsem cítila, že ho chci tak neuvěřitelně moc, že klidně budu riskovat i svůj život.
  Srdce mi bušilo a já čekala, že vyletí ven. Hlava mě neposlouchala a všechny myšlenky zmizely. Vnímala jsem jen Olivera, jeho pohyby, dech a to jediné, co mi zůstalo v hlavě bylo, že jestli ho nepolíbím teď, tak už nikdy. Pořád se mi díval do očí a chystal se něco říct, ale věta mu nešla z úst, a tak větu nemohl dokončit a já ty muka nevydržela. Cítila jsem adrenalin po celém těle a ten způsobil, že jsem se naklonila přes řadící páku, chytla ho jednou rukou kolem krku a druhou si ho přitáhla za košili a rychle jsem ho začala líbat.
  Vše se stalo tak rychle, že jsem nevěděla, jestli začal on nebo já, ale strhla se tím neovladatelná vlna chtíče. Naše těla se dotýkala, třela se o sebe a mačkala tak těsně a vší silou, že jsem se cítila, jako kdybychom se měli spojit v jedno tělo. Jeho rty chutnaly tak sladce, cítila jsem však i hořkost na jeho jazyku, až mi z toho docházel dech, ale nemohla jsem přestat.
 Cítila jsem v našem polibku tolik energie, že jsem měla chuť přeskočit řadící páku a sednout si na něj. Snažila jsem se udržet, ale dotýkala jsem se ho aspoň rukama. Nejdřív od krku přes hruď až po stehno. Několikrát jsem ho chytila tak pěvně, že stisk mých nehtů ho musel bolet, ale s každým zarytím přidal, bral to jako provokaci.
 Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, ale cítila jsem, co dělá on. Každé tření jeho ruku o moji kůži bylo, jako dostávat krátké elektrické šoky, které mě neuvěřitelně nabíjely. Sjel mi rukou po krku, přes prsa a když je jemně zmáčkl, došel mi dech a já musela vydechnout. Věděla jsem, že cítí to stejné, protože už mě obdarovával polibky na krku a poté jsem jeho rty jemně zkousla. V jeho očích jsem poznala, že se chce ovládnout a na chvíli se tedy zase zklidnil. Chytil mě za krk a já sklopila oči. Jedním lehkým tahem mě vzal za bradu a donutil mě se mu podívat do očí.

Po střetnutí mého pohledu mě něžně políbil a zeptal se: „Budeš mě tedy chtít znovu vidět?“
Musela jsem se usmát. Jako by nebylo očividné, co chci. Cítila jsem, že mě stále drží jemně kolem krku a přes jeho prsty se pohybují mé vlasy.
Pohladila jsem ho na tváři a sjela rukou po jeho hrudi, kde jsem se dlaní zastavila. Podívala jsem se mu do očí a s úsměvem mu odpověděla na otázku, na jejíž odpověď už hladově čekal.
„To je hloupá otázka, protože na ní znáš odpověď.“
„Dokud neuslyším odpověď z tvých rtů, které bych nenechal na pokoji, tak s ničím nepočítám.“
„Ano. Chci tě vidět znovu.“
Upřímně jsem se široce usmála a Oliver mi úsměv opětoval. Dívali jsme se do očí a tentokrát jsem si byla jistá, že začal on. Jeho ruce mě sevřely v jeho objetí a začal mě líbat ještě intenzivněji, než předtím. Nešlo se odtrhnout. Ani jsem nechtěla. Cítila jsem, že musí mít obrovskou sílu, kterou se snaží v tuto chvíli zkrotit, jinak by si mě už dávno chytil a přehodil na sebe.
  Čím déle jsme se líbali, tím více jsem cítila, že se nezvládáme ovládat ani jeden. Při polibku na krku mě jemně zkousnul a já vzdychla. Zřejmě ho to rozpálilo ještě víc, protože si mě přitiskl tak silně, že nechybělo málo a přepadla bych na něj. To ho však donutilo mě líbat ještě víc až nám oběma došel dech.
Dotýkali jsme se čelem a já slyšela, jak vydechl, aby se ovládnul. Zavřel oči, políbil mě na čelo a odtáhl se. Kousnul se do palce, usmál se a jen letmo se na mě podíval.

„Prosím tě,“ řekl a rozesmál. „Už běž, jinak tě nepustím.“
Napadlo mě ho provokovat tím, že chci, aby mě nepustil. Hodiny mi však napověděly, že to říct nemám, protože jsem už dávno měla být někde jinde. Normálně bych vyšilovala, ale bylo mi to jedno.
„Dobře.“
„Já teď na dva týdny odjíždím, ale hned jak se vrátím, tak se mnou počítej. Hned si to zařídím a uvidíme se.“
„Tak já se tedy budu těšit,“ s posledním slovem jsem ho políbila.
Rychle se odtrhnul a řekl: „Já taky, ale teď už mě doopravdy neprovokuj ano.,“ a po těchto slovech mě jemně a rychle políbil.
Zasmála jsem se a otevřela dveře.
„Měj se krásně.“
„Ty taky.“

Jakmile to dořekl, zavřela jsem dveře jeho auta. Přešla jsem přes ulici a uviděla ho odjet. Když jsem vlezla do budovy, viděla jsem sama sebe ve skle. Oči mi zářily štěstím, na tváři úsměv a díky mému odrazu jsem si uvědomila jednu velice důležitou věc, na kterou jsem zapomněla. Na svoji rudou rtěnku. Nechtěla jsem se raději podívat ani do zrcadla, protože mi bylo jasné, že tohle nemohla přežít a měla jsem pravdu.
  Na rtech byl sotva zbyteček a kolem pusy občas nějaká ta rudá šmouha. Naštěstí nosím v kabelce vlhčené ubrousky a vše jsem dala rychle do pořádku. Když jsem vkročila do šatny, holky byly už dávno na place a čekalo se jen na mě. Já se však v šatně tak moc rozesmála, že přiletěl trenér.

„Nezbláznila jsi se náhodou?“
„To rozhodně ne!“
„Tak co se tak křeníš?“ Při této otázce už stála ve dveřích i Míša a vyplázla na mě svůj jazyk  s piercingem.
„Já vím! Je v tom chlap, že jo? Každá baba je vysmátá po rande se sexy chlápkem,“ pozvedla obočí a přehodila si své dlouhé černé vlasy přes rameno.
„Sklapni zlato,“ tahle odpověď mě prozradila ještě víc, protože jsem se i nadále usmívala jako po dávce serotoninu.
„Zlatíčka, to si povíme později! Teď hněte pozadím a na parket, máme zpoždění s choreografií.
„Jasně. Jen si vezmu mikinu.“ Byla jsem pořád ještě rozpálená z auta a mikina byla jen záměr na získání času, abych mu mohla napsat. Dotkla jsem se svých rtů a hned jsem věděla, co mu napsat.

20.2. 19:05
V: Děkuji za dnešek. Bylo to skvělý a promiň za tu rtěnku. Nějak mi nedošlo, že bychom se mohli líbat. Každopádně se mi to moc líbilo.

Chtěla jsem uklidit telefon, protože jsem nečekala, že hned odepíše, ale přece jen v tu chvíli zazněl.

20.2. 19:06
O: Já děkuji tobě, bylo to perfektní.
O:…a s tou rtěnkou ti to nevěřím.





Share:

0 komentářů

Používá technologii služby Blogger.