Kapitola čtvrtá - Takže sním či bdím?

 V úterý ráno jsem se probudila absolutně vyčerpaná z tréninku. Musela jsem však vstát a jít do práce. Úterky jsou pro mě vždycky hrozně náročné. Nejdřív práce, poté škola a večer ještě trénink s dětmi. Když jsem je začala trénovat, přišlo mi to jako dobrý nápad. Nyní však občas přemýšlím, jestli jsem si toho už vážně nenaložila nějak moc. Mám je však hrozně moc ráda, a tak se jich nemohu jen tak vzdát.
  Sáhla jsem rychle po džínách, a když jsem si je před zrcadlem nasazovala, vzpomněla jsem si na nejhezčí zážitek včerejšího dne. Polibek od Olivera. Asi nikdy nepochopím, kde se vzala všechna ta vášeň, která mě strhla. Zajímalo by mě, jestli na mě myslí. Napadlo mě mu napsat, ale nechci působit vlezle. Teprve včera jsme se viděli.  Možná lepší, že mám dnes tolik práce, protože nebudu mít čas nad ním přemýšlet, a tak se dostanu zase do kontroly. Nemůžu si teď dovolit z někoho šílet. Slíbila jsem si, že si tenhle rok dám pauzu od chlapů a randění. Už teď jsem to sice porušila, ale pořád to mohu ovládat. Pořád to nic neznamená. Je to jen vzrušující. To je to správné slovo. Vzrušující. Přesně to mi v životě chybělo, trocha vzrušení, experimentu, bláznovství. Možná mohu právě s ním být blázen. 
  Pokaždé se s ním odreaguji a pak budu koncertovaná zase sama na sebe. Nikdo tu nemluví o lásce, to prostě nedovolím. Může mě vzrušovat, rozpalovat nebo mi dávat pravidelnou dávku vášně, ale nesmí mi motat hlavu. Jsem už dospělá, tohle dokážu zařídit a mít pod kontrolou. Jemu přenechám jiný druh kontroly.

 Den se hrozně loudal. V práci frmol a přitom mi přišlo, že jsem nic nestihla. Ve škole se mi vybil MacBook a já se tak nemohla flákat na netu či vyřizovat maily nebo psát. Každá hodina mi přišla nekonečně nudná. Pocítila jsem záchvaty únavy a přemýšlela, kde si dám před tréninkem kafe. Zachránil mě až můj nejlepší kamarád Denis.  
  Denise jsem poznala snad jako prvního ze třídy. Našli jsme se přes Instagram, tedy spíš on našel mě. Tenkrát mi to přišlo, jako kdyby byl detektiv. Nechápala jsem, jak mě našel. Později mi to však vysvětlil a já se musela smát nad svou hloupostí.
  Ve třídě nás nebylo moc, proto posílali maily všem naráz. Stejně tak to bylo i s prvním úvodním mailem. Stačilo poté vzít email, dát ho do google a jelikož ten můj je i pracovní, tak jsem byla hned jasná. Když si mě Denis našel byla jsem zrovna v NYC a začali jsme si psát. Hned mi padnul do oka. Byl moc milý a já mu navíc projela profil. Jak jinak.  
  Svým neobvyklým vzhledem zaujme snad opravdu každou holku. Tmavé oči, tmavé vlasy, snědá pleť a na živo snad ještě lepší. Od té doby jsme byli dobří přátelé a bavili se vždy upřímně o všem. Když jsem potřebovala poradit s muži, učením, čímkoliv, byl tu pro mě. A dnes tomu nebylo jinak, přišel uprostřed přednášky a přesně věděl, co budu potřebovat. Vanilkové latté.
Sednul si vedle mě do poslední lavice a se sladkým úsměvem na mě promluvil.

„Co jsem prošvihl?“
„Už tři a půl přednášky, ale máš pro mě kafe, takže ti je odpuštěno.
Naše škola je docela s docházkou na pohodu, takže otázky typu 'o co jsem přišel' byly zbytečné, ale na legraci jednou za čas dobré.
„No, nevím, kdo z nás dvou ještě dluží vysvětlení, ale!“
Doufám, že nejsem vina,“ zasmála jsem, protože jsem přesně věděla o čem mluví.
„Neokecávej a mluv!“
„Není, co říct. Žhavější líbačka a tím to končí…“
„A kde je moje žhavější líbačka jako?“ Vždycky hrozně rád vtipkoval o to, že by si se mnou začal, ale věděla jsem, že to nikdy nemyslí vážně. Byly to jen takové řečičky. Naše legrace.
I když se mi líbil a byl dost sexy, každý z nás měl svůj život, své cíle a svou budoucnost, takže bylo pro nás kamarádství lepším způsobem vztahu.

Po zbytek hodin jsem usrkávala své latté a dost se nasmála. Denis mě rozptýlil natolik, že jsem na chvíli zapomněla na Olivera. Bylo to docela příjemné vypustit ho z hlavy. Nedá se totiž pořád přemýšlet nad tím, co je na něm tak zvláštní. Proč s ním cítím tolik přitažlivosti a zároveň odtažení z jeho strany. Je tak tajemný, nevím o něm skoro nic a přijde mi, jako kdybych to největší tajemství ani vědět neměla.

Po škole mi Denis nabídl, že mě hodí domů, protože to má po cestě. Já však nechtěla, protože z domova bych už nestíhala zpět do centra na trénink a jako trenér jsem tam raději vždy první. Políbil mě ze zvyku na tvář a odjel. Vydala jsem se tedy sama k autobusové zastávce, která byla pod školou a vedla k ní neudržovaná silnice. Nasadila jsem si sluchátka a zapnula Spotify. První píseň mi naskočila Needed Me od Rihanny. Tuhle píseň jsem si docela užívala, a tak jsem strčila mobil zpět do kapsy. Když už byla zastávka na dohled, cinknul mi telefon. Kdo to může být?

21.2. 16:20
O: Ahoj

Páni! Začala jsem cítit neuvěřitelnou radost po přečtení téhle zprávy. Srdce mi na chvíli poskočilo a nemohla jsem se přestat smát. Vzpomněl si na mě rychle. I když jen neoriginální ahoj, ale lepší něco než nic.

21.2. 16:21
V: Ahoj
O: Jak se daří? Jinak se omlouvám za strohé ahoj. :D Chtěl jsem ještě něco připsat, ale rychleji jsem to odeslal. Tak příště něco připíšu.
V: V pořádku, tak příště máš další šanci :D. Jinak skvěle, co ty? Už ti chybím…
O: Už ano.
O: Chybí mi chuť tvé rtěnky.
V: Teď se červenám, ale zopakovala bych to.
O: Tak to se musí zopakovat.

Autobus hlásil zastávku a já si uvědomila, že musím vystoupit. Zasnila jsem se tak moc, že jsem málem zapomněla, že mám být na tréninku. Přidala jsem tedy do kroku. V šatně jsem se rychle převlékla a k telefonu se vrátila zpět až ve chvíli, kdy jsem ho zapojovala k repráčku, abych nám mohla pustit hudbu k tancování. V tu dobu už mi blikala další zpráva od Olivera.

16:59
O: Ale ta rtěnka mi vážně chutnala, tak prosím i příště s ní.
V: Dobře tedy, ale musíš si ještě počkat, když teď odjíždíš.

Děti přišly všechny a já už musela začít trénovat. Ze začátku jsem byla rozhozená, ale poté jsem všechno vypustila z hlavy a už mě tolik nelákalo podívat se do telefonu na jeho odpověď.
Trénink utekl rychle. Vůbec mi to nepřišlo jako hodina a půl. V sedm jsem dorazila domů a vzpomněla si na naši konverzaci s Oliverem. Odepsal na to něco? Koukla jsem na telefon a uvědomila si, že už přes hodinu čeká na odpověď.

17:38
O: Bohužel, odjíždím, ale až se vrátím, tak to rozhodně platí.

19:05
V: Tak aspoň je na co se těšit. Počítám s tím.
O: Já myslím, že je.
V: A to je teprve začátek.
O: Tak ty mi děláš chutě? :D
V: Možná. :D
O: Tak nepřestávej.
V: To jsem ani neměla v plánu.
V: Třeba zrovna teď bych tě měla ráda u sebe. Po úspěšném dni jsem nerada v posteli sama.
O: Krásná představa. Co na to ale říct? Možná by ses moc nevyspala…
V: Možná bych ani nezkoušela spát.
O: Já bych tě ani nenechal.
V: Tomu bych i věřila. Ale raději si to ověřím.
O: Rozhodně bys měla, vyplatí se to.
V: Ani ty litovat nebudeš.
O: To mi takhle píšeš před spaním. Ty mrcho. :D
V: Tak aspoň víš, o čem se ti bude zdát.
O: Nebo neusnu, co? Pravděpodobnější. :D
V: Taky možnost. Tak či tak budeš na mě myslet. Tomu se nevyhneš :D.
O: Takže sním či bdím. Bude to dlouhá noc.

Po této zprávě jsem byla absolutně šťastná. Představa, že na mě myslí, mě absolutně uspokojovala. Jak si mě asi představuje? Nebo to říká jen tak. I kdyby to byly jen řeči, tak to nepopírá fakt, že mě chce. Není žádný důvod se tomu víc bránit a s tímhle krásným pocitem dnes půjdu i spát.


Slyšela jsem lehké pípnutí, které mě probudilo. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že budík to nebyl, ale nevadilo mi to. Za chvíli bych stejně vstávala. Telefon mi tedy ukazoval o dost milejší překvapení. Psal mi Oliver.

22.2. O6:11
O: Dobré no. Včera jsem se tě zapomněl na něco zeptat. Psala jsi, že se červenáš. To umíš? Nevím, nevím. Na stydlivej typ moc nevypadáš.
J: No, to asi nejsem. Taky moc stydlivej nebudeš.
O: Tak to vážně nejsem, ale jinak jsem strašnej pohodář, neboj se.
V: Já se ničeho nebojím.
O: V to taky doufám.

  Taková slova hned po ránu? Ten musel mít teda sny. Proč doufá, že se ničeho nebojím? Co na mě chystá? Nevěděla jsem, co na to odpovědět, a tak jsem mu nenapsala nic. Tím se na několik dní přerušil náš kontakt. Dokonce jsem mu i změnila vyzvánění na whatsapp, abych poznala, kdy píše on a kdy někdo jiný.
  Občas jsem si večer vzpomněla a doufala, že se třeba ozve, ale také jsem chápala, že na horách asi moc času na psaní nemá. Navíc tam jel i pracovně podle toho, co říkal, což mě přivádí na otázku. Co vůbec dělá? Řekl, že má firmu, ale moc se o ní bavit nechtěl. Přijde mi, že mi nechce o sobě prozradit vůbec nic. Proč sakra?


   Týden utekl jako voda. Byl pátek a já se líčila před zrcadlem na otvíračku nového obchodu, což znamenalo jediné – večírek. Tohle jsem na své práci milovala asi nejvíc. Večírky, které mají styl. Vždycky byly pěkné, občas divoké a vracela jsem se z nich až v ranních hodinách. Cítila jsem se na nich volná, ale občas mi scházel doprovod či někdo, kdo by poté vedle mě usínal.
    Sáhla jsem při přemýšlení do šuplíku a vytáhla si poslepu rtěnku. Dělám to takhle náhodně docela často, jelikož jich mám opravdu hodně. Je to taková moje závislost.  Podívala jsem se do dlaně a držela jsem tu pravou. Tu, kterou Oliver ochutnal. Pro mě už před dlouhou dobou. Už bych ho opravdu chtěla zase vidět. Dlouho jsme si ani nepsali. Možná čeká, že mu napíšu já… Asi jsem teď na řadě. 
  Chtěla jsem být nestranná a mít to pod kontrolou. Podívala jsem se sama na sebe do zrcadla. Měla jsem vyčesané vlasy do drdolu a dlouhé stříbrné náušnice. Zhluboka jsem se nadechla a přála jsem si, aby mě takhle viděl. Aby mě políbil na můj holý krk a ze zadu mě obejmul. V ten moment jsem si řekla, že mu napíšu. Jedna zpráva přece nic neznamená. Nic se nestane a nějak mě to neshodí. Nebude si přece hned myslet, že mě má jasnou. Navíc mi možná trochu chybí, ale jak mi může chybět někdo, koho ani pořádně neznám? Asi jsem blázen a moc o tom přemýšlím. Prostě mu teď napíšu a hotovo. Je to nevinný.
  Zajímalo by mě, jestli už je doma nebo teprve na cestě domů. Říkal mi přece, že se vrací v pátek. Dobrý začátek na zprávu.


3.3. 19:33
V: Ahoj, tak co? Už balíš?
O: Tebe nebo lyže?
V: Mě dnes rozhodně ne. Dneska mám na programu akci. Takže nejspíš lyže…
O: Ty už jsou sbalené.
V: Tak šťastnou cestu.
O: Děkuji. Ale raději bych balil tebe...
O: Akce v Praze? To zní dobře.
O: Tak moc nezlob, ano?
V: To bych ti měla spíš říct já, ne?
O: To rozhodně ne, protože já přijedu pozdě, dám saunu a zůstanu už doma. A co máš za zajímavou akci?
V: Dámská jízda a trochu práce k tomu. Projdeme pár barů, zlomíme pár srdcí. Znáš to, ne? :D
O: Asi jsem tě podcenil, nebudeš tak nevinná.
V: To poznáš sám.
O: Už se na to poznávání fakt těším.
V: A co zjistím já?
O: Tisíce děkovných dopisů.
V: Stačí mi jeden, děkuju. :D
O: Počkej. Na ty jsem zvyklej já. :D
V: No to snad ne. Kdyby jsi mě dnes viděl, tak uděláš výjimku a dopis dostanu já.
O: Pošli mi tedy pak nějakou fotku.


   Probudila jsem se v posteli v černých koktejlových šatech. Nejspíš jsem byla líná si je sundat, ikdyž zip byl na zádech rozepnutý. Při otevírání očí jsem zjistila, že ani odlíčení jsem mnoho nedala, protože jsem cítila slepené řasy řasenkou. 
  Opodál postele jsem viděla své lodičky, z toho jedna ležela. Ale ne! Proč se to většinou vymkne kontrole. Holky mají vždycky hroznou výdrž a já zůstávám poslední jak trouba. Vždycky čekám, až si každou z nich vyzvedne její milý, abych měla jistotu, že všechny v pořádku dorazí domů a mě si podle výpisu z účtu vždycky vyzvedne uber. Ještě nikdy jsem nezůstala s nějakým cizincem přes noc. Ano, jdu s nimi třeba na drink, popovídám si, zatančím a vyměním třeba číslo, ale tím to většinou končí. Jsem pořád v srdci ta naivní romantička, co sní o lásce a jednom velkém BUM. Takže většinou pak neodpovídám a ano vím, jak je to zlé, ale když mi můj pud říká, že to není on, ten pravý, tak není lepší to pak nechat být? Ikdyž jsem asi blázen, chci kariéru a nekonečnou lásku, ale kolikrát zapomínám milovat sama sebe. Existuje vůbec na tomhle světě ještě láska? Už zase moc přemýšlím. Soudím, že za to může zbytek šampaňského.
   Naštěstí byla sobota, takže můj po party rituál jsem si mohla vychutnat plnými doušky. Udělala jsem si ovocné smootie, abych nahodila organismus. Dala si bublinkovou koupel, poslouchala hudbu, udělala jsem si snad všechny masky světa, oblékla si pyžamo a lehla si s knihou do postele. Teď mě tak napadá, mám vůbec mobil? Uf, je v kabelce.
  Při odemknutí na mě jedno velké BUM vyskočilo. Psala jsem Oliverovi. Pane bože! Já jsem asi fakt úplně blbá. Jakto, že si to nepamatuji?

3.3. 29:58
V: Odeslány tři fotografie.
-       Zobrazeno

Fotky chtěl, to není tak hrozné a ani ty fotky nevypadají moc špatně. Naštěstí jsou hned ze začátku akce, takže to je v pohodě. Zhluboka se nadechnu a podívám se, co je tam dál.

4.2. 00:11
O: Jsi krásná, ale to už víš, tak potřebuješ to slyšet?
V: Od tebe si to přeji slyšet nejvíc:*

Je mi snad patnáct, abych posílala pusinky. Doufám, že už nic horšího nenajdu.

4.2. 01:15
V: Mimochodem, doufám, že se už brzy uvidíme. Už se nemůžu dočkat až tě budu mít celou noc pro sebe.
-       Zobrazeno

  Dobře, tak teď můžu zpanikařit. Už jsem profláklá, navíc si to přečetl a neodepsal, takže začnu zpanikařit jako každá správná holka.
Odhodila jsem knihu a zabořila hlavu do polštáře a druhý si dala přes hlavu. Nevím, jestli jsem to pokaždé dělala z hanby, nebo jsem se chtěla udusit, ale uklidnilo mě to do doby, než jsem slyšela zvuk z telefonu. Moc dobře jsem věděla, co tenhle zvuk znamená, protože jsem si tohle zvonění nastavila na zprávy od Olivera.

4.2. 11:16
O: Dobré no.
O: Víš, že s tebou příští týden počítám, ne?
V: To už teď vím, ale kdy přesně jsi zatím neprozradil.

Asi mám obrovské štěstí a vše dopadá bravurně. Ikdyž mi teď tluče srdce jako o závod.

O: Vidím to na pátek.
V: Když to bude večer, tak proč ne.
O: Tak samozřejmě jsi vytížená, o tom není pochyb. :D  Takže pokud by ti ten pátek vyhovoval, tak za tebou přijedu do Prahy. Normálka okolo večera. Někde bychom si sedli, večeře, víno. Žádný násilí. :D

On si snad ještě ze mě střílí. No počkej to ti nedaruji, ale docela si cením toho, že on přijede za mnou.

O: Zůstal bych do soboty.
V: Dobře, do úterka ti to ještě potvrdím, ale zní to lákavě, tak se budu snažit ze všeho vyvlíknout. :D
O: To zní krásně. Dej mi tedy vědět.
V: Dám, jen si potřebuji něco objasnit.
O: A co?
V: Zůstal by si do soboty sám nebo se mnou...
O: Když budeš chtít, tak raději s tebou.
V: A myslíš, že se mi bude chtít?
O: Mělo by.
V: S tím se dá souhlasit.

V tu chvíli jsem poznala, jak chutná absolutní štěstí. Nic lepšího jsem zatím nezažila, ale už v tu chvíli jsem věděla, že takových chvil bude díky němu víc.

Tags:

Share:

0 komentářů

Používá technologii služby Blogger.