Co byste dělali, kdybyste věděli, kolik času Vám zbývá?

17:05:00
Někdy se v našem životě dějí věci, které nedokážeme ovlivnit a jiné věci nás zase donutí přijít na něco velice podstatného, co nám dokáže změnit život nebo nám dodá životně důležitou informaci. Zní to dosti zamotaně, ale rozuzlení přinese ovoce.

V mém životě se často opakuje historie a nyní když píšu tento článek tomu není jinak. Jsem citlivá a romantická dívka s problémem ovládat své emoce (ty milé samozřejmě). Jedna dívka toto popsala jako magická část mě a jiná to okomentovala slovy padlý anděl lásky.  Dále by někdo řekl, že jsem dívka v nejhezčích letech, a přitom má duše si již mnohé zažila, mé tělo si už se spoustou věcí poradilo a jediné co se mi nikdy nepodařilo ovládnout, byl čas. Čas, který plyne jako voda. Hezké chvíle nám trvají jak sekundy a když o ně přijdeme tak nám chybí jako roky. Nikdo z nás většinou neví, kolik má času, ale kdybyste se to dozvěděli, jak byste s touto informací naložili?

Ovšem nabízí se možnost boje, který Vám může zajistit víc času, ale opravdu byste vynaložili všechnu svojí energii a úsilí na boj, který možná nelze vyhrát?
Moje odpověď za mě zní ne. Poslední střípky času bych chtěla využít jako ve filmu A Walk to Remember a poté bych jednoho dne jako ve filmu Říše hraček jako pan Magorium pronesla: „Já odcházím.“
Pro někoho bláznovství, u jiného pochopení.

Každý den děláme vše pro to, abychom se někomu líbili, aby na nás byl někdo pyšný. Děláme vše pro to abychom získali peníze a úspěch. Právě díky tomu přehlížíme hlavní body dne, které máme.  Nové probuzení do dalšího dne, jídlo, pití, rodinu, lásku, život, slunce, doteky, každý pohyb a tak dále.
Je přirozené chtít víc, ale není přirozené kvůli tomu trápit ostatní či sebe.  V této fázi jsem přeborník. Trápila jsem spoustu krát sama sebe strachem. Strach z bolesti, vyznání lásky, ze zklamání, z toho jak to dopadne, jak vypadám, z toho, co si ostatní myslí...
Poslední body jsou na konci cesty fuk. A ty věci, co jsme měli udělat či je udělat chtěli, ale neudělali jsme je, tak těch poté nejvíc litujeme. Není to jen žvást či povídačka.
 Opravdu je zbytečné nedělat a říkat to, co doopravdy chceme, mi sami za sebe. Máme právo na názor, který se ostatním nelíbí. Máme právo vypadat jakkoliv, cítit cokoliv a také cokoliv dělat. Musíme mít, ale i na paměti ohleduplnost na ostatní.
Je škoda nedostat šanci to všechno napravit a udělat tohle všechno, co jsme dříve tak moc chtěli, ale co když víte kolik toho času nakonec je? Dá se to snad v takový okamžik napravit? Můžete se začít chovat jak blázen a dělat to čeho jste se nejvíc báli?

Za mě by se to mělo dít normálně, samozřejmě nikdy předtím tomu tak u mě v životě nebylo. Vždycky zvítězil strach. Já už se, ale nechci ničeho bát. Chci žít a prožít ty dny, co mám na bez strachu. Chci udělat a zkusit věci, které jsem dříve chtěla. Chci nahlas vyslovit to, co jsem nikdy nedokázala a pokud nedostanu příležitost to říct, tak to chci aspoň napsat a pokud to nedokážu odeslat, tak věřím, že to někdo po mě doručí.

A poslední věc slovy Augustuse Waterse: „Zapomnění. Chtěl jsem prožít neobyčejný život. Aby si mě pamatovali. Jestli se něčeho bojím tak toho, že se to nestane.“
I já doufám, že tu něco zanechám, že bude důvod si mě pamatovat. Nemusí mě znát celý svět, ale zapsat se do pár lidských srdcí pomocí, ochotou, milostí či láskou je něco, co doufám, že jsem jistým způsobem dokázala. Nic cennějšího snad neznám.

A takto chci využívat svůj vyměřený čas.

Děkuji Vám za přečtení a vyslechnutí mých myšlenek.
S tím přichází i smíření a jistá pomoc od Vás.
Jste jedineční, tak na to nezapomínejte.


P.S. Moto, co mi pomáhá s vyrovnáním: „Pokud chceš duhu, musíš se smířit s deštěm.“ John Green.

Používá technologii služby Blogger.