Láskou šílená - Předmluva (pokus o "knihu", mám pokračovat?)

12:26:00



Předmluva
Dívám se sama sobě do očí, ale ten pohled mi přijde jako vždy nesnesitelný. Mé zelené oči jsou plné slz a já sama sebe nechápu. Jak jsem to mohla zase dopustit. Takhle hloupě se zamilovat. Kolikrát ještě půjdu do vztahu s tím, že to mám pod kontrolou a budu dodržovat pravidla. Byla jsem tak naivní, když jsem si myslela, že se do něj nezamiluji.

Měla jsem to vědět už od první chvíle. Chvěly se mi nohy z jeho úsměvu. Kdykoliv se mě dotkl byla jsem připravená udělat vše, aby to udělal znovu a znovu. Nechala jsem se pohltit vášní. Nikdy jsem s ním neměla dost. Pocit, že mu aspoň na ty zakázané, tajné a krátké chvíle patřím... ten pocit byl jako droga. Stala jsem se závislou a teď jsem z toho šílená. Udělal ze mě nenasytného maniaka. Čím víc jsem se zbavovala svých zábran, tím víc se oddalova. Už od začátku jsem věděla, že být s ním není ideální a je to ze všech stran nebezpečné. Možná o to víc to pro mě bylo vzrušující. Všechno, co my dva máme se zakládá právě na tomto slovu. Vzrušení.

Při tomhle pomyšlení mi proběhne ten známý chlad po zádech a zvedne se mi žaludek. Předkláním se k umyvadlu, ale nemůžu ze sebe dostat nic. Vlasy mi spadnou při zvedání se od umyvadla přes čelo a já si prohlížím jejich barvu. I barva mých vlasů je odrazem toho, co ho vzrušuje. Je to ta nejtmavší blond, která existuje. I když na mně vypadá poněkud zrzavě. Vždycky jsem byla tmavovláska. Chuť na světlou jsem získala až ve chvíli, kdy mluvil o blondýnkách a zrzkách. Možná největší přesvědčení přišlo, když jsem zjistila, že její vlasy jsou blonďaté. Té ženy, které tak závidím.

Nem
ůžu se na sebe podívat do toho zrcadla zpět. I ta hloupá barva vlasů
v tuhle chvíli bolí. Mé kontrastní zelené oči nechtějí vidět nic víc než jeho. Nemůžu přestat plakat. Při pomyšlení, co mám udělat, mě píchá u srdce. Neumím si představit, že bez něj budu žít. Přitom je to ta jediná vhodná možnost. Znovu utéct.


Vždyť právě kvůli němu se tak moc nenávidím. Kvůli němu nedokážu být chvíli sama. Snažila jsem se být pro něj dokonalá, ta nejhezčí, abych ho nikdy neomrzela. Měnila jsem vlasy, tělo, líčení, oblékání, snad úplně vše, až jsem se ztratila.
Nenávidím své t
ělo za to, jak je stavěné. Široké boky, výška 165 cm, širší stehna. Tohle nenávidím. Občas jsem si říkala, že prsa a zadek je aspoň něco na mě, ale později jsem i tohle začala řešit. Už i můj vnitřek mi přijde odporný.


Než jsem ho potkala bylo mi skvěle. Začínala jsem s kariérou, měla přátele, rodinu, školu, cestování, byla jsem šťastná. Víc jsem nepotřebovala. Bylo mi teprve 20 a můj život měl smysl. Pak přijde muž a já začnu šílet. Nejdřív jsem se krotila, později utíkala. Snažila jsem se ho i několikrát vyměnit, ale vždy mě dostal zpět. Začala jsem s ním experimentovat a stala jsem se posedlou milováním. Někdo by to nazval slovem nymfomanka, já jsem však už delší dobu věrná jen jemu a to ho možná už nebaví. Byla to taková naše hra. Kdo se dřív zamiluje. Ničí to, ale teď víc mě než jeho. Ale kdo z nás dvou vyhrál? 

Pokračování příště? ANO či NE?


Asi Vám došlo, že tohle není klasický článek. Má mysl je v poslední době zaměřená na jeden příběh o milencích. Napadlo mě tedy, zkusit ho napsat jako "knihu", no a když už mám ten blog tak sem s tím ne? Jestli chcete pokračování dejte mi vědět. I mě zajímá rozsah mé fantazie. 
Vaše Jeina


Používá technologii služby Blogger.