Kapitola druhá - Pamatuješ si ještě?

Druhý den ráno jsme nikam nespěchaly. Zašly jsme si na snídani kolem jedenácté a povídaly si o včerejší noci. Karol se na mě šibalsky usmívala a já vycítila, že přijde výslech.


„Zlato, ty se usmíváš jako sluníčko. O co jsem včera přišla?“
„Ani o nic moc. Víš, jak si včera odešla tančit ve spodním klubu?“
„No…,“ vyrušil nás v té chvíli číšník, který nám přinesl dvě omelety se zeleninou. Obě jsme poděkovaly a mile se usmály.
Karol si podepřela hlavu pravou rukou a s jiskřičkami v očích řekla: „No šup povídej!“
„Tak Oliver za mnou přišel a řekl mi, ať ho prozvoním,“ při myšlence na něj jsem se musela smát. Kousla jsem se do rtu a doufala jsem, že si toho Karol nevšimla. Byla jsem absolutně nadšená z myšlenky, že spolu strávíme další čas a poznáme se blíž. A jednou se možná dočkám a on…
„A to mi říkáš až teď? Co bylo dál? Políbil tě? Povídej, dělej,“ vyrušila mě Karol z mého snění svojí zvědavostí.
„Né, nic takového. Jen mě pohladil po zádech, tváři a políbil ruku. Bylo to dost zvláštní. Jeho slova naznačovala, že mě chce vidět. Jeho gesta říkala, tohle by nešlo a v očích měl žár. Spíš mě zmátl. Pak se ztratil a už jsem ho neviděla,“ můj tón hlasu zazněl zklamaně. Řekla jsem až moc. Mrzelo mě, že se ani nepokusil mě políbit. Působil sebevědomě, charismaticky a svým způsobem i chladně. Měla jsem pocit, jak kdybych byla nějaký problém, který si nechce dovolit. Nechápala jsem ho.
„To je super, že přišel... ale je divný, že na tebe nic nezkusil. Trošku jak špatnej romantickej film, ale ty si taková romantička. Hlavně mu nepiš ty první! Je ti to jasný?“
„No vlastně jsem mu chtěla napsat...třeba zítra…“
„To vůbec! Jestli má zájem, ozve se sám. Jestli ne, tak ho nech plavat. “
„Dobře. Máš pravdu. To zvládnu,“ vydechla jsem a pustily jsme se do jídla.  Z toho našeho povídání mě však přešla chuť. Karol má pravdu, možná bych ho měla nechat plavat a to hned, i když jsem po něm tak moc toužila.
„Zlato naložím věci do auta. Nějak nemám hlad.“
„Dobře, tak já se nasnídám a přijdu za tebou.“
„OK.“

Odešla jsem do pokoje a sbalila nám věci. Chtěla jsem být chvilku sama.
 Cestou do Prahy jsem nám pouštěla všechny divoké písně. Chtěla jsem ho dostat z hlavy. Jako by ho hudba mohla vyhnat ven. Čím mě tak zaujmul? 

Byla jsem po dlouhé noci unavená a hned po dojezdu domů jsem se chystala ke spánku. Karol mi oznámila, že pojede na návštěvu ke své rodině a vrátí se až v pondělí. Nějak mi to nevadilo. V neděli jsem měla v plánu pracovat na svém sloupku. Trocha klidu tedy neuškodí. Karol si vzala věci, dala mi pusu a jela. Po rozloučení jsem zabouchla dveře, lehla jsem si do postele a chtěla jsem vypnout. Vůbec mi nešlo usnout. Pořád jsem přemýšlela nad jeho pohledem. Kdykoliv se mě dotkl, měla jsem pocit, že mnou projela elektřina. Celé mé tělo se chvělo a rozpálilo se. Pokud jsem tohle zažívala při letmém doteku, co by se s mým tělem stalo, kdyby se nedržel zkrátka...kdyby se podvolil chtíči, který jsem viděla v jeho očích. Proč se vůbec bránil? Je to mnou? Sakra! Já už na to nechci myslet. Nemám šanci. Nasadila jsem si sluchátka a poslouchala jsem hudbu, dokud jsem konečně neusnula.



Běžela jsem po schodech dlouhou uličkou k metru. Měla jsem pocit, že mě někdo pronásleduje. Nechtěla jsem se však ohlédnout, měla jsem strach a akorát by mě to zpomalilo. To tu zrovna teď někdo není? Když budu křičet, nikdo mě neuslyší. Už jen pár schodů a poté snad něco pojede. Rychle naskočím do metra a ujedu, doufám. Konečně jsem doběhla na stanici. Viděla jsem světlo v tunelu a oddechla jsem si. Jede metro konečně. V tu chvíli jsem pocítila tlak na svých zádech. Někdo do mě prudce strčil a díky tomu jsem se převážila. Má váha mě hnala rychlostí dopředu a já čekala na pád do kolejiště. Někdo mě však chytil za bok a tím mě zachránil. Musel být hrozně rychlý. V mžiku se tam objevil, předtím jsem totiž nikoho na stanici neviděla. Stáhnul mě zpět na zem a pevně mě přitiskl do svého náručí, zatímco jeho ruka držela mou hlavu obličejem k jeho hrudi. Po zklidnění jsem chtěla vidět tvář mého zachránce. Když jsem zvedla hlavu, poznala jsem ho. Zachránil mě Oliver, ale kde se tady vzal? Sledoval mě? Co to mělo znamenat? Slyšela jsem výstřel a schovala se zpět jeho náručí. Když jsem otevřela oči, byla jsem zpět ve svém pokoji. Panebože, byl to jen sen. Nenávidím svoji fantazii. Kde jsem na tohle přišla? Nestačila jsem vydechnout a vylekal mě budík. Jednou rukou jsem ho vypla. Promnula jsem si oči. Při hrábnutí do vlasů jsem pocítila pot. Ten sen mi dal neskutečně zabrat. Šla jsem si dát sprchu, abych se odreagovala a dala dohromady. Horká voda mě konečně uvolnila a já zavřela oči. Představovala jsem si, jak mě Oliver drží v náručí. Bylo to, jako kdyby byl u mě. Dotýkal se mých ramen, políbil mě na krku. Jeho jsem cítila na svých zádech a ruku měl přehozenou přes mé boky, aby mě mohl držet, co nejblíž u sebe.
 Otevřela jsem oči. Pořád tu jsem sama. Dotýkala jsem se svého krku a ramen. Musím ho už pustit z hlavy. Nesmím takhle snít! Ani ho neznám. Vypla jsem vodu a sáhla po ručníku. Už je pondělí a pořád se neozval. Myslím, že na mě už nejspíš zapomněl. Vždyť se ani nic nestalo. Teď by se mi tu hodila Karol. Dala bych jí svůj telefon, aby mě to nelákalo. Naštěstí jsem neměla už moc času, rychle jsem se oblékla, nalíčila se, chytila tašku s notbookem a letěla do školy.
 Škola se ten den hrozně táhla. Nudné hodiny mě lákaly ke snění. V každé mé představě byl on. Byla jsem jak posedlá. Může za to moje dlouhodobá abstinence. Chtěla jsem se od mužů držet co nejdál a pak přijde on a oblouzní mě. Kazí mi to. Byla jsem každý den plně koncentrovaná na práci a školu. Nemohla jsem si dovolit myslet na někoho, kdo by mě mohl odvést od mých plánů. Byla jsem tak blízko ke svému snu, ke stáži v NYC. Všechno mi vycházelo, protože jsem nepotkala někoho, s kým bych si připadala zase divoká a plná chtíče. Nebyl tu nikdo, s kým bych si připadala živá. Nikdo, kdo by mě uměl rozesmát a už vůbec ne někdo, s kým bych si ráda povídala a měli jsme podobné názory. Zcela mi to vyhovovalo. Možná jsem své požadavky dotáhla do extrému, ale chci toho opravdu tak moc? Vždyť chci jen vášeň, smích, dobrodružství, trochu lásky a možná i trochu nervozity. Z Olivera jsem byla tedy pěkně nervózní, ale tak nějak hezky. Poslušně jsem čekala na každý dotek a třásla se mi kolena.
Zakázala jsem si mu napsat, ale ten sen mi ho připomněl natolik, že jsem nechtěla nic jiného, než se mu ozvat. Hrála jsem si s mobilem a přemýšlela, co mi ten sen chtěl asi říct. Přišlo mi, že naznačoval nebezpečí, které by mohlo nastat, pokud mu budu na blízku. Bylo to snad naznačení, ať se od něj držím dál? Pro mě jsou však zakázané věci těmi nejvíce vzrušujícími. Nebo možná je to naopak, když mě zachránil. Třeba mi má dát lekci a já s ním zažiju něco neuvěřitelného.  On by mohl být ten, kdo by po mě toužil a já po něm. Možná už jsem viděla až moc romantických nebo černobílých filmů, které vypráví o nekonečné lásce a splněných snech a díky tomu si vše zkresluji. Když to ale nezkusím, nezjistím, jestli tomu tak není. Třeba je on můj vášnivý milenec...
 Zazvonilo a já to brala jako znamení. Vytáhla jsem telefon a našla jeho číslo. Hned mi vyjelo, že je na Viberu. Chtěla jsem mu napsat a moc o tom nepřemýšlet. Řekla jsem si, že to musím udělat rychle jako strhnutí náplasti.

13.2. 13:36
V: Děkuji ti za zpříjemnění patečního večera. Byla jsem ráda, že jsem potkala někoho tak skvělého, jako jsi ty.

Panebože. Už jsem to odeslala. Blbější zpráva mě fakt nemohla napadnout. Ani nebude vědět od koho je a určitě ani neodpoví. Zazvonilo a já jsem přemítala nad tím, jaký jsem idiot. Když v tom mi zavrněl mobil. To určitě nebude on…

13.2. 13:40
O: No ahoj. Já děkuji tobě. To ty si zvedla laťku plesu a zpříjemnila mi ho svou společností.
O: Chtěla by ses potkat? Káva..?
V: Jasně. Moc ráda ;)
O: A kdy máš čas? V kolik pro tebe ideál?


Musela jsem se smát. Opravdu ho uvidím. Akorát nevím kdy. Tenhle týden to nezvládnu, i když moc chci. Hlavně se musím uklidnit. Nemůžu takhle bláznit, ani ho neznám. Je to normální chlap. Nebudu vyšilovat a v klidu se s ním domluvím.


13.2. 13:46
V: Tenhle týden už mám bohužel celý kompletně narvaný, takže co třeba v pondělí?
O: Pondělí je OK.
V: Tak dobře. Ještě si tedy napíšeme a já se budu těšit.

Panebože. To jsem to fakt tak stroze ukončila. Jen si to zobrazil a už neodepsal. No není ani, co napsat zpět. Snad jsem ho nějak neurazila, neodradila. Díkybohu, že jdu teď do práce a uvidím se s Karol. Konverzace s ní mi jen prospěje.

Než jsem se nadála byl konečně pátek. Týden utekl rychle a já doháněla uzávěrku v kanceláři. Když jsem měla hotovo, vrhla jsem se na článek na blog. Byla jsem ráda, že můžu v redakci psát i články pro můj blog, cítila jsem se tu skvěle a sebevědomě.  Magazín byl sice jen malý elektronický magazín, ale jako výdělek do začátku mi to stačilo. Někde jsem zkrátka začít musela. Doufala jsem, že se díky škole jednou dostanu k většímu tištěnému časopisu. Škola mi zajišťovala i praxi ve vydavatelství a já tak mohla dělat, co mě baví. Občas jsem měla i možnost pracovat na módních foceních jako stylistka, takže mi ke štěstí opravdu nic nechybělo. Při této myšlence mě napadl Oliver. Protáhla jsem se a telefon mi zacinkal. Když jsem se podívala na displej, byl to on. Jako kdyby věděl, že jsem si na něj vzpomněla. Přes týden jsme se jeden druhému neozvali a nejspíš to byl dobrý tah, protože při čtení jeho zprávy jsem se začala červenat a smát. Byla jsem moc ráda, že se ozval. Dala jsem víc nahlas rádio, které zrovna hrálo píseň od Rihanny – Needed me. Přišlo mi to dost komické, protože možná právě on potřebuje mě.


17.2. 19:51
O: Ahoj, pamatuješ si ještě..?
O: V pondělí jsem tedy v Praze a budu volnej někdy po jedný.
O: Můžeme dát oběd nebo kafe?
O: …tedy jestli to ještě platí

17.2. 19:58
V: Ahoj, tebe nejde zapomenout ;) Samozřejmě, platí. Mohli bychom kolem třetí prosím? Budu na tiskovce nové značky a musím tam být až do konce.
O: Nejde? Tak to je dobře.
O: Jasně, není problém. Na tebe si rád počkám.
V: Ty lichotníku :D
O: Lichotník? Ale no ták. Jsi zvyklá, nedělej.
V: Jako ty, taky jsi zvyklý. ;) A co máš dnes v plánu?
O: Byl jsem teď v bazénu, takže už se nikám nechystám.

Musela jsem si zkousnout spodní ret...při pomyšlení na něj v bazénu mi docházel dech. Má fantazie se rozjela a já ji nedokázala zastavit. V tu chvíli jsem se cítila absolutně uvolněně a prsty mi začaly do klávesnice ťukat samy. Začala jsem psát vše, co jsem měla na srdci. Přišlo mi, že si před ním nemusím na nic hrát.

17.2. 20:14
V: Tebe v bazénu bych chtěla vidět. Musí to být krása…
O: Počkej, nemám tohle říkat já? :D Takže… tu tvoji krásu bych chtěl fakt vidět ;)
O:.. v bazénu nebo tak :D
V: Sem rychlejší no. Co si mám domyslet pod větou nebo tak :D?
O: Domyslet si můžeš, co jen chceš. Volný pole působnosti fantazie.
O: Nechci tě hned vyděsit tou mojí…
V: Neříkej dvakrát. Má fantazie nemá hranice. Víš přece, že píšu a taky tě nechci vyděsit :D.
O: Všimnul jsem si. Píšeš krásně. Jestli jsi tedy zdatná jako v psaní a tak mrštná jako v tanci ve všem, tak se těším.
V: Děkuji. Doufám, že jsem ještě lepší. A co mi o sobě prozradíš ty?
O: Asi to je nespravedlivý, protože z tvých článků už o sobě něco prozrazuješ. Takže jsem měl šanci tě trochu poznat. A o mě nikde nic, ale mě se ta nespravedlnost líbí.
O: Ale stejně to jsou slova na papíře. Těším se na setkání.
V: Taky se moc těším. Chci napravit tu nespravedlnost.

Měla jsem chuť mu psát dál, ale řekla jsem si, že si počkám, až se doopravdy uvidíme. Po první schůzce o něm budu vědět více a uvidím. Třeba nebude tak dokonalý, jak si myslím. V tuhle malou chvíli jsem však úplně šťastná a už se ho nemohu dočkat.




Share:

2 komentářů

Používá technologii služby Blogger.