PSÁT NEBO NEPSAT? - Když už toho je prostě moc ... čeho?

V poslední době jsem kromě slohovek do školy nezvládla napsat vůbec nic. I nyní mi nechtějí slova naskakovat a prsty se při ťukání do klávesnice často zastavují. Cítím totiž, že jsem na bodě mrazu. Už to budou čtyři týdny, co bydlím v Praze a tři týdny v nové škole.

Školu miluju, ale i ta ve mně vyvolala strach, že stojím před úkolem, který nedokážu. Myslela jsem si tedy, že psaním ztrácím čas. I to byl důvod, proč jsem se svého blogu ani nedotkla. Bála jsem se, že to co dělám nemá smysl a je to hloupé. Nevím proč, ale pořád doufám, že není.

Druhá věc je však horší a dá se označit slovem ztracená. Pořád vzpomínám na LA, na své přátelé, na svoji tvorbu tam, na to, jak moc jsem tam byla šťastná a prostě chybí mi život, který jsem měla v LA. Chybí mi upřímné jednání, které tam bylo. Chybí mi všechno. Není den, kdy bych si nevzpomněla. Já vím, třeba se tam vrátím, ale v tuto chvíli ve mně koluje pořád ještě šok a tak se cítím ztracená.

Kdykoliv přijdu do bytu v Praze je tu neuvěřitelné ticho. Za ty čtyři týdny, co tu jsem se mi zdálo už spoustu zlých snů a dnes večer tomu není jinak. Právě teď při psaní tohoto článku je 3:50 a já jsem po dalším takovém snu. Právě tady se bojím samoty víc, než kdykoliv předtím v mém životě, a přitom to je to, co jsem vždycky chtěla. Chtěla jsem se odstěhovat do Prahy a žít tu podle svého. Samozřejmě má to i plusové stránky. Mám úžasné spolužáky, ve škole je sranda, začala jsem víc natáčet, dostala jsem i mluvené role a o tom se mi ani nesnilo, vařím si podle svého, už mám konečně vybrané fitko (což si myslím, že mi taky snad pomůže), mám práci jako PR manažerka, zase trénuji děti, oblékám se podle sebe a tak jak to cítím a můžu v podstatě odcházet a přicházet kdykoliv jen chci. Samota mě však donutila si věci pěkně zamotat.

Opravdu se nesnáším za to, že umím být šťastná, dokud nepřijde někdo, do koho se zakoukám. Opravdu bych si přála mít jednou v životě muže, který nebude využívat toho, že jsem kvůli lásce schopná udělat vše. Bože, jak já to nenávidím. Nenávidím ani ty komplikace, který s tím přichází. Stejně tak nenávidím, že jsem se sama do sebe ukryla. Mám strach se někomu svěřit, otevřít se, někomu věřit. Už nic z toho, co jsem zažila, nechci zažít znovu. Už při těchto myšlenkách je mi na zvracení. Opravdu se bojím, že mi někdo zase ublíží, a že to tentokrát nezvládnu, protože poslední, co chcete je přijít do prázdného pokoje po tom, co Vám někdo oznámí, že jste to všechno špatně pochopila.

Samota v LA mi nevadila, samotu v Praze zatím neovládám. Tam jsem se cítila dobře, sama sebou a měla jsem se ráda. Tady se cítím vyděšeně, také jako blbec, nemám se ráda a samu sebe jsem trochu ztratila. Jak se to stalo? Dorazila mě vyhrocená situace se Stepfanem, dále pravda o muži, kterého jsem tak dlouho milovala, také to, že není kamarád jako kamarád, v poslední řadě zmatení ohledně kluka, kterého jsem považovala za skvělého, čestného, chytrého a upřímného, ale nejvíce mě dostalo, že sny jsou hezčí nežli realita.  Tohle všechno se nestalo na jednou, ale po jednom a v delších úsecích. Avšak takové věci jsou jak sněhová koule, co se valí, pořád se zvětšuje, dokud nenarazí a nerozbije se. Co mě tohle všechno naučilo? Je lepší necítit nic než cítit něco. Pořád však doufám, že jednoho dne se probudím a poznám účel toho všeho, co se stalo.

Myslela jsem si, že se vším, kvůli této kouli, skončím. Myslela jsem si, že jsem narazila a tím pro mě v jistou chvíli nastal čas skončit s blogem, youtubem, psaním, prostě se vším. Neviděla jsem smysl v tom, co dělám. Co na to říkám teď? Já nevím, zdali to má smysl nebo ne. Jsou tu tací, co řeknou nemá, ale poznala jsem i ty, kteří mi řekli neblázni a nepřestávej, má to smysl. Nevím, jestli tohle je konec nebo ne, ale vím že každý z nás občas ztratí motivaci, ale to neznamená konec. I když existuje obří procento těch, co by o mě řekli, že jsem hloupá, blbá, husa a i horší slova a někteří to dotáhli až k vyhrožování na FB, tak to neznamená, že musím končit nebo, že to co říkají je pravda.

Pokud o Vás někdo říká něco hnusného nebo Vám ubližuje, tak Vám přeji, abyste byli silní a abyste se na to vykašlali. Tohle nemá smysl. Na světě je už tolik trápení, tak nenechte trápit sebe někým, kdo za to ani nestojí. Nežijte ve strachu či s pocitem, že to nejste vy. Nemáme čas na to nežít. Život samotný nám nosí nehezká překvapení v podobě katastrof a nemocí a já nechápu, že si ještě k tomu všemu ubližujeme mezi sebou.

Vaše Jeina

P.S. Odsoudila jsem rychle píseň od Taylor Swift Look What You Made Me Do. Tuhle píseň totiž pochopíte až ve chvíli, kdy něco podobného zažijete. Myslím si, že Taylor se do někoho hodně zamilovala, udělala pro něj vše, ale jemu to nejspíš bylo jedno a ona kvůli němu dělala hlouposti a už to nikdy nechce zažít znova. Kvůli tomu má v sobě spoustu vzteku a také chuť začít znovu.
 Asi bych měla být taky taková. Takže je čas se zase posílit, zvednout sebevědomí ze země a začít něco dělat. Na to mám taky dobrou knížku a slibuji, že Vám o ní napíšu.


"I'm sorry, the old Jeina can't come to the phone right now."
"Why?"
"Oh 'cause she's dead!"



Tags:

Share:

0 komentářů

Používá technologii služby Blogger.