Pravda o mém životě - deprese, bouračka, konec - zůstávám

Můj život není dokonalý a nemůžu říct, že někdy byl. Avšak musím přiznat, že spoustu krát jsem zažila chuť absolutního štěstí, když tuto chuť poznáte, tak se jí nemůžete nabažit a stane se ze štěstí závislost. Účinek štěstí, ale občas vyprchá a pokud nedostaneme další dávku přichází období absťáku.


Příznaky abstinence této látky jsou však různé, nejhorší příznak je deprese. Každý z nás ji zná či ji zažil. Každý z nás v jiné míře. Silnější se s ní umí poprat, slabší ji občas propadnou. A tím nastává otázka, do jaké skupiny patřím já?

I když vypadám jako silný člověk, co se nikdy nepřestane rvát, tak musím ven s přiznáním. Deprese mě skolila celkem čtyřikrát. Já vím, není to málo, není to ani moc. Deprese začíná spouštěčem, který Vám ukradne úsměv a postupně Vás ničí. Nebojte, jak vidíte jsem živá a zdravá, žádné stereo, takže se dočkáte i té lepší stránky a typu jak to nakonec přežít.

Vraťme se však ke spouštěčům. Můj největší spouštěč je vždycky láska. Když se zamiluji jsem schopná pro toho druhého udělat cokoliv a také cokoliv přetrpět. Za chvíle s láskou jsem schopná obětovat vše, čas, sny i sama sebe. Jsem schopná sama sobě ubližovat, abych mohla být na blízku danému člověku. Nebo tomu tak bylo minimálně v prvním ročníku střední školy. Jak víte střední škola pro mě není příjemná vzpomínka. 

Jsem dost impulzivní a emotivní člověk, věci si teda moc nepromýšlím a prostě čekám na dopad a ten vždy krutě bolí. Vždycky jsem se podobala člověku, který se mnou trávil čas. Nebyla jsem to tedy nikdy já a tak jsem se dusila. Pravým přátelům se však podobat nemusíte. Svému partnerovy se podobat nemusíte. Ti praví Vás totiž milují za to, co jste.

Jsem ten typ člověka, co je na sebe přísný, když se mi něco nepovede trestám se. Jsem ten typ člověka, co řekne absolutně cokoliv, co člověk chce slyšet, když na něj tlačí. Opravdu nezvládám nátlak a lidé občas zajímá lež víc, jak pravda a tím to asi začalo. V ředitelně, kde jsem hodinu tvrdila pravdu a když se Vás pořád dokola a dokola ptají a Vaší pravdu neberou, tak řeknete to, co celou dobu chtějí slyšet lež. Od té doby jsem byla považována za lhářku a bála jsem se rodiny. Cítila jsem, že jsem je poprvé zklamala. 

Těchto zklamání přišlo víc. Chcete nějaké vyjmenovat? Ředitelská důtka (nezasloužená), špatné známky, nemocnice v prváku, courání po večerech, bouračka a zdemolování auta. No jsem prostě hrozná dcera, sice nekouřím, nefetuju a pokud se napiju vína tak je svátek, ale i tak vím, že by si moje rodina zasloužila někoho lepšího. Někoho kdo má vyznamenání, studuje technický obor  nebo doktora a nikdy je nezklamal.  To já nejsem.

Vím, že i má sestra si zaslouží lepší sestru. Někoho na koho se nebude muset zlobit, někoho na koho bude moct být pyšná, někoho chytřejšího. A tady vzniknul nekonečný běh za tím, aby na mě byl nikdo pyšný. Sice mám kupu diplomů, ale ti neznamenají nic, protože čekám na to až někdo na ně řekne, že jsem šikovná. (Nyní děkuji za Pepu Baláže, co umí nejen pochválit, ale i poděkovat, stejně tak za Týnku)

Spoustu času jsem se cítila k ničemu. Nic jsem nedokázala a nikdo mě tak nepotřebuje. Tenhle pocit mě doprovázel už několik dní, proto jsem také netvořila. Když jste v koncích, tak prostě neděláte nic a nestýkáte se s nikým, nemáte totiž ani naládu a přijde Vám to zbytečné a bojíte se toho.

Už mnohokrát mě napadlo, jestli by někdo strádal, kdybych tu nebyla a vždy jsem věřila, že všem tu beze mě bude líp, že všichni budou šťastnější. Přemýšlela jsem, jestli nejsem prostě jen chyba. Asi Vám tím dojde, že s těmito myšlenkami přichází i myšlení na sebevraždu. Zkusila jsem to někdy? Ano. V podobě řezání, braní léků, bulimie a hladovkou, která nebyla krátká. Byla jsem vždy však na sebe naštvaná, že jsem srab, že jsem to nedokázala. Teď už vím, že bych byla srab, kdybych to dokončila.

Život není pohádka a každý den trpí miliony lidí. Avšak mnohem větší utrpení je, když někdo chce žít, ale umírá na nemoc. Když se někdo kvůli nemoci svíjí v křečích. Každý má však svůj osud a tak pro každého jsou faktory bolesti jiné.

Moje faktory bolesti? První láska, která dopadla tragicky, nechutná věc v parku (o které mluvit nezvládnu nikdy), když mě poprvé uhodil partner, když mě uhodil poprvé můj další partner, to jak vypadám. Věřte nebo ne, ale milionkrát jsem nenáviděla svoji postavu, pak jsem se s ní naučila žít a začala jsem vidět změnu a to takovou, že muži vidí tělo ne dívku. Víte jak je nechutné dostávat nabídky na sex, když hledáte lásku. Nesnáším to očekávání, že po prvním rande mám jít domu. Ale už jsem řekla, pokud jsem byla zamilovaná, tak jsem nechala muže vnímat tělo a né mě, protože já jsem ho milovala. Další faktor nastal, když jsem nabourala. Do těchto faktorů patří i první zklamání u mých rodičů. 
Víte, co Vás v takových chvílí napadne? Doufám, že umřu nic víc.

Mezi každou příhodou však bylo sluníčko. Díky tomu vím, co miluji. Jde o psaní, vytváření videí, čtení, své přátelé, svou rodinu. Vždy tu byl někdo, kdo mi pomohl, a tak bych jednoho dne chtěla mít svojí nadaci a pomáhat já. Snažím se pomáhat každý den a doufám, že jednoho dne budu moct ještě víc. 

Věřím na lepší zítřky, věřím na lidi. Věřím, že když si budeme pomáhat, tak svět bude lepší nebo minimálně zasvítí sluníčko na jednoho člověka a ve společnosti je jedinec důležitý.

Všichni jsme lidé a nikdo z nás neví, co je správné a co špatné. Žijeme, tak jak chceme my. V situacích se prostě chováme podle reflexů, co máme, tak proč se vzájemně obviňujeme, nadáváme si a pomlouváme se? To je to nejhorší, co můžeme dělat. Nikdy nevíme, jestli jsou klepy pravdivé, ale musíme cítit, že ty klepy ubližují.

Proto nyní čtu 13 důvodů proč. Nestačil mi jen seriál, musím si přečíst i knihu, chci to všechno pochopit. Smutné však je, že jsem v této knize našla ztotožnění, dojde Vám, že mluvím o Hannah. Chápu, jak se cítila. Prošla jsem si víc než půlkou, toho co ona a na konci všeho opravdu na všem záleží. Ještě smutnější je však pocit, že se v tom nevidím jenom já. 

Každý kdo si zažil něco takového, tak vždy doufá. Vždycky má naději, že někdo přijde a vysvobodí ho, doufá v to a často prosí o pomoc veřejně a tak to prosím neignorujme.

Pokud se občas cítíte na dně a opravdu si myslíte, že nemůžete tak mám pro Vás několik možností. Zkuste přátelé a rodinu. Pokud toto nelze, tak občas Vám cizí člověk poradí víc než blízký. Dále tady je linka bezpečí a dokonce existuje i speciální linka i chat pro lidi, co přemýšlí o sebevraždě. 

Nemůžu Vám slíbit, že bude líp a ano může být i hůř. Ale slibuji Vám, že se všechno může změnit. Slibuji Vám, že jste silnější než si myslíte, a že Vám v životě nestojí nic, co byste nezvládli.

Všichni jsme jen lidé a taky bychom se tak k sobě měli chovat. Proto Vás prosím. Otočte se zády k zlobě a závisti. Lady Gaga řekla, že zloba je jak neviditelný had, co nás chce rozdělit a porazit a já s tím souhlasím. Je jen na nás, jak naložíme se svým osudem. Je jen na nás, jak se z toho dostaneme, ale mějte na paměti, že každý den je nová šance začít.

Poslední dny jsem tedy měla nejsilnější depresi za můj život. Vše se mi vracelo. Vzpomínky na minulost se zjevovali ve snech, drsný chod přítomnosti mě ničil a nastal strach z budoucnosti.

Myšlenka na LA mě tu držela a vše se postupným bojem dalo dohromady. Z boje mám však šrámy, nevím kdo jsem, kým chci být a nevěřím si. Každá rána lze však zahojit, stačí najít zpět víru a já už zase věřím.

 Věřím, že jednoho dne to dokážu a rodiče na mě budou  moct být pyšný. Věřím, že jednou si splním sen a napíšu knihu. Věřím, že jednoho dne budu moct říct procestovala jsem svět. Věřím, že jednoho dne budu mít svou nadaci a budu žít spokojený život. A to hlavní na co věřím, že vždy tu bude někdo komu na Vás záleží a kdo Vás miluje. Ne vždy to tak vypadá já vím, ale věřte je to tak.

Minimálně já Vás miluji. Neubližujte si tedy a nedovolte, aby Vás strach a bolest porazili, my jsme totiž mocnější.

Vaše Jeina.

P.S. Tento článek je napsán od srdce a impulzivně. Psala jsem slova, která tak cítím. Nepíšu už znovu svůj příběh, protože spoustu věcí už víte. Tohle všechno nepíšu, protože chci, aby mě někdo litoval. Stejně tak to nepíšu s lehkým srdcem. Tento článek vznikl z pocitu, že tohle se denně děje a stávat by se to prostě nemělo. Proto Vás žádám o trochu ohledu nejen vůči článku, ale i vůči ostatním.
Dále se omlouvám o korekci, ale jde o můj impulz, takže mě často zastavily slzy a článek nejsem schopná přečíst znovu a znovu, je v něm až moc vzpomínek. Tímto se tento článek i stává nejupřímnějším na mém blogu.

A pokud jste ho dočetli do konce, tak Vám děkuji, protože pro mě to znamená vše.


Tags:

Share:

4 komentářů

Používá technologii služby Blogger.