Tiše se dívám z okna popíjím své Chain Latté a sleduji
rušnou ulici, která je plná lidí. Přemýšlím nad jejich příběhy. Každý
z nás má svůj příběh. Někdo krátký jiný dlouhý, někdo šťastný někdo
smutný. Spoustu z nás však často ukazuje opak toho, co cítíme. Díky tomu
vznikají iluze.
Přemýšlíme o tom, jestli pod drsnou slupkou muže se může
skrývat alespoň jeden cit, který by věnoval nám.
Přemýšlíme o tom, zda ta krásná žena, co se pořád usmívá a
sedí naproti nám je opravdu šťastná.
A přemýšlíme také nad tím, jestli svůj život vedeme správně,
když vidíme ty šťastné lidi okolo.
Těchto lidí se však nikdy nezeptáme. Komunikace mezi lidmi
mizí, a tak jsou přeplněné kavárny lidmi, co sedí po jednom u počítače či
hledají na Facebooku s kým by si popovídali.
I já k nim občas patřím, avšak toužím po konverzaci a
ráda se chytám každé příležitosti si popovídat.
Dnes se mi tedy stala krásná věc, a to hned ve vlaku při
cestě do Prahy. Měla jsem jedno z těch rán, kdy jsem poslouchala píseň
Stay Alive z filmu The secret life of Walter Mitty (film vřele
doporučuji). Tuhle píseň jsem poslouchala znovu a znovu a přemýšlela jsem, jak
moc je ten film pravdivý. Kolik z nás asi s ní a nic nedělá? Cožpak
všichni končíme jen u snů a ti nejodvážnější konají? A přitom obvykle stačí jen
popostrčení ke štěstí.
Paradoxně k těmto myšlenkám, jsem držela v ruce
modrou knihu Proměň své sny ve skutečnost od Gini Graham Scott a myslela jsem
si, jak se s chutí pustím do čtení hned jak zasednu.
Navíc kniha je modrá,
já jsem v modrém, takže jsme na jedné vlně. Ale nějak to nešlo. Otevřít knihu
a začít. Moje mysl byla pořád ponořena v hudbě a nemohla se zbavit pocitu,
že je něco špatně. Tenhle pocit jsem se snažila při stejné písni vyhnat
z hlavy už včera, když jsem si s ní šla zaběhat do lesa. Úspěšně se mi to
i povedlo, a dokonce jsem poté byla více produktivní, ale nevěděla jsem, čím
bych to vyhnala dnes.
Moje dnešní motivace a záchrana byla milá dívka, co byla o
rok starší než já a chtěla pomoct najít na internetu nadaci Olgy Havlové. Po
nalezení jsem ji i nabídla, že ji tam mohu doprovodit, protože nadace je na
náměstí, které dobře znám a mám to cestou.
Dívka mi poděkovala
a za odměnu mi nabídla tykání. Naše společná konverzace byla povznášející. Vždy
mi přijde zajímavé, co se můžete od jiného člověka naučit za malou chvíli,
stačí mu jen naslouchat. Pokud jste milý a mile i k lidem přistupujete,
tak jsou schopní se Vám otevřít, což je krásný dar.
Moje zpětná reakce byla tedy jasná, otevřela jsem se zpět a
už nyní se těším na naše další setkání. Na slečně bylo navíc krásné, že za mé
hodnoty mě neodsuzovala, ba naopak ráda si mé názory vyslechla, i když jsme se
ve všem neshodli. A víte, co na tom bylo nejkrásnější? Že tahle slečna má
stejnou filozofii: S milostí nejdál dojdeš a to kamkoli.
Já té slečně, tak moc děkuji, jelikož do chmurného dne
vnesla pozitivní energii.
Víte díky tomu vím, že jednoho dne můžu žít opravdu sama,
jelikož konverzace se dá vést s každým.
Stačí jen zvednout hlavu, usmát se a místo čekání, jít do toho. Takto se
můžeme řídit i se svými sny.
A díky tomu už mám nyní chuť se do knihy pustit a brzo Vám
k ní přidám recenzi.
Vaše Jeina
P.S. Všimli jste si někdy v kavárně, kolik lidí má
v obličeji štěstí a lásku? Kolik lidí zahleděně přemýšlí do dálky, a pak
se jim vykouzlí úsměv na tváři? Nebo všimli jste si těch šťastných povzdechů,
které děláme při spokojenosti snad všichni? Že ne?
Někdy zkuste vypnout a sledovat tváře ostatních, často tím
uvidíte emoce, které Vás nakazí radostí.
(Po nejvíc to jde
vidět u žen, co píší v kavárně něco do noťasu, většinou takhle děláme
z myšlenek příběhy, které máme vždy propojeny s láskou
k ostatním.)
Tags:
Life
1 komentářů