Rozdávání radosti

Tiše se dívám z okna popíjím své Chain Latté a sleduji rušnou ulici, která je plná lidí. Přemýšlím nad jejich příběhy. Každý z nás má svůj příběh. Někdo krátký jiný dlouhý, někdo šťastný někdo smutný. Spoustu z nás však často ukazuje opak toho, co cítíme. Díky tomu vznikají iluze.

Přemýšlíme o tom, jestli pod drsnou slupkou muže se může skrývat alespoň jeden cit, který by věnoval nám.
Přemýšlíme o tom, zda ta krásná žena, co se pořád usmívá a sedí naproti nám je opravdu šťastná.
A přemýšlíme také nad tím, jestli svůj život vedeme správně, když vidíme ty šťastné lidi okolo.

Těchto lidí se však nikdy nezeptáme. Komunikace mezi lidmi mizí, a tak jsou přeplněné kavárny lidmi, co sedí po jednom u počítače či hledají na Facebooku s kým by si popovídali.
I já k nim občas patřím, avšak toužím po konverzaci a ráda se chytám každé příležitosti si popovídat.

Dnes se mi tedy stala krásná věc, a to hned ve vlaku při cestě do Prahy. Měla jsem jedno z těch rán, kdy jsem poslouchala píseň Stay Alive z filmu The secret life of Walter Mitty (film vřele doporučuji). Tuhle píseň jsem poslouchala znovu a znovu a přemýšlela jsem, jak moc je ten film pravdivý. Kolik z nás asi s ní a nic nedělá? Cožpak všichni končíme jen u snů a ti nejodvážnější konají? A přitom obvykle stačí jen popostrčení ke štěstí.

Paradoxně k těmto myšlenkám, jsem držela v ruce modrou knihu Proměň své sny ve skutečnost od Gini Graham Scott a myslela jsem si, jak se s chutí pustím do čtení hned jak zasednu.
 Navíc kniha je modrá, já jsem v modrém, takže jsme na jedné vlně. Ale nějak to nešlo. Otevřít knihu a začít. Moje mysl byla pořád ponořena v hudbě a nemohla se zbavit pocitu, že je něco špatně. Tenhle pocit jsem se snažila při stejné písni vyhnat z hlavy už včera, když jsem si s ní šla zaběhat do lesa. Úspěšně se mi to i povedlo, a dokonce jsem poté byla více produktivní, ale nevěděla jsem, čím bych to vyhnala dnes.

Moje dnešní motivace a záchrana byla milá dívka, co byla o rok starší než já a chtěla pomoct najít na internetu nadaci Olgy Havlové. Po nalezení jsem ji i nabídla, že ji tam mohu doprovodit, protože nadace je na náměstí, které dobře znám a mám to cestou.

  Dívka mi poděkovala a za odměnu mi nabídla tykání. Naše společná konverzace byla povznášející. Vždy mi přijde zajímavé, co se můžete od jiného člověka naučit za malou chvíli, stačí mu jen naslouchat. Pokud jste milý a mile i k lidem přistupujete, tak jsou schopní se Vám otevřít, což je krásný dar.

Moje zpětná reakce byla tedy jasná, otevřela jsem se zpět a už nyní se těším na naše další setkání. Na slečně bylo navíc krásné, že za mé hodnoty mě neodsuzovala, ba naopak ráda si mé názory vyslechla, i když jsme se ve všem neshodli. A víte, co na tom bylo nejkrásnější? Že tahle slečna má stejnou filozofii: S milostí nejdál dojdeš a to kamkoli.

Já té slečně, tak moc děkuji, jelikož do chmurného dne vnesla pozitivní energii.

Víte díky tomu vím, že jednoho dne můžu žít opravdu sama, jelikož konverzace se dá vést s každým.  Stačí jen zvednout hlavu, usmát se a místo čekání, jít do toho. Takto se můžeme řídit i se svými sny.

A díky tomu už mám nyní chuť se do knihy pustit a brzo Vám k ní přidám recenzi.

Vaše Jeina

P.S. Všimli jste si někdy v kavárně, kolik lidí má v obličeji štěstí a lásku? Kolik lidí zahleděně přemýšlí do dálky, a pak se jim vykouzlí úsměv na tváři? Nebo všimli jste si těch šťastných povzdechů, které děláme při spokojenosti snad všichni? Že ne?
Někdy zkuste vypnout a sledovat tváře ostatních, často tím uvidíte emoce, které Vás nakazí radostí.
 (Po nejvíc to jde vidět u žen, co píší v kavárně něco do noťasu, většinou takhle děláme z myšlenek příběhy, které máme vždy propojeny s láskou k ostatním.)



Tags:

Share:

1 komentářů

Používá technologii služby Blogger.