Gentleman? Svatba? Děti? Práce? Los Angeles? – Jaké jsou mé dlouhodobé cíle? Budete se divit.

Už nějakých těch pár dní mě trápí myšlenka boje muži vs ženy. Tento boj je nekonečný a nikdy není vyrovnaný. My ženy hledáme lásku jako z filmu, chceme od mužů slyšet, co máme rádi a také několik lichotek a oni od nás očekávají perfektní večeře, pochvaly a dobrý sex. Není to trochu nevyrovnané? Cožpak citlivý muži vymřeli? Kam se poděli ti muži, co se dvořili ženám a snažili se jim ukrást polibek a pouhý kousek nahého těla jim stačil ke vzrušení? Avšak ženy těchto dob nepracovaly, nevolily a jediný cíl byla rodina.


Bohužel se změnila doba a já tak slintám po pohledech jako dává ženám v každém filmu Ryan Gosling a zamýšlím se pořád nad posunem. Ale nad svým vlastním. Snažím se posouvat se pořád dál a pořád si posouvám laťku, a to nejen u mužů, ale i laťku pracovní a životní. Tím si uvědomuji, že bojuji sama se sebou. Pořád chci být lepší, úspěšnější, hezčí, ale panebože je mi dvacet? Kde budu ve třiceti?

Spousta žen by řeklo, že ve třiceti budou budovat rodinu a budou se vdávat. Já však už předvedla tolik svatebních šatů, že už bych ty vlastní nechtěla. Já vím, říkáte si hloupost, jako žena určitě budeš chtít jednou děti. O tom samozřejmě nepochybuji, ale díky hloupostem, které jsem dělala v minulosti není moc velká pravděpodobnost, že budu mít své děti. Bylo mi řečeno, že až mi odbije 25 budu mít smůlu. Vzhledem k tomu, že nemám přítele se šance zmenšují. A to hlavní však je, kdo chce být v 25 matkou?

Ano jasně kdyžtak tu je adopce a podobně. Já si však zvolila cestu kariéry a smířila se s osudem. Moje odpověď je tedy, že ve třiceti chci pracovat pro prestižní magazín a je mi jedno jestli v Praze (kde mimochodem budu mít byt, i když budu pracovat v zahraničí, Prahu miluju a vždy se do ní ráda vrátím) a nebo v zahraničí.

Chci v životě hodně cestovat a spoustu toho zažít a se svojí povahou, která mi často dodává pocit, že toho stále dělám málo i když kolikrát nevím kam dřív skočit, věřím, že si to všechno splním. A proto navíc nevidím ve své budoucnosti muže.

Netvrdím však, že mi v osamělé večery není smutno. Věřte, že je a moc, ale v takových to chvílí myslím na někoho, kdo by mě nebrzdil a byl tu jen na to víno, kvalitní konverzaci a mazlení a dál si to domyslete. :D

 Já si totiž ani nedokážu představit, že bych jednou měla s někým žít. Mám svoje návyky, které ne každý zvládne a já je dávat pryč nechci, tvoří totiž mě. 

A moje představa vysněného bytu? Samozřejmě tu představu mám. Byt s balkonem na kterém bude bílí proutěný stůl a židle, na stole vždy květiny, které koupím na trzích. V letních dnech budu na balkoně pracovat a často tam budu snídat a večer si dávat šampaňské a jahody. Hezký výhled z balkonu i celkově z bytu. Byt by měl být menší a s velkou šatnou. Pracovní stůl u okna, u dalšího okna s polštářky čtecí koutek (ráda totiž sedím na okně a čtu si) u něj malá knihovnička. O kousek dál šicí stroj. Blízko šatny či v šatně kosmetický koutek se světly u zrcadla. Ložnice bude sladěna do bílé s obří bílou postelí. Roztomilá kuchyňka, ve které nesmí chybět chlaďák na víno ani mixér na smootie. Koupelna s vanou, protože jsem závislák na bomby. Mohla by být nejlépe blízko Starbucks a také chci mít vždy zásobu svíček. Vidíte však v tomto malebném bytečku místo pro muže? Já tedy ne. Čistě dámská záležitost. Pro kamarádky návštěvní hodiny nonstop. Pro muže? Možná ty osamělé večery?  

Ale i tak si dovedu představit jeden druh vztahu, který bych zvládla. Je to tedy vztah na dálku. Ano přiznávám se, mám slabost pro cizince. Hlavně Italy, Američany a Francouze. Spousta lidí si myslí, že vztah na dálku nefunguje, ale opak je pravdou. ( Jen musí být ti dav vyrovnaní.)
Podle mě je vztah na dálku o charakteru těch dvou.

Opravdu nádherně takový to vztah popsala Alenka ze Školy stylu (což je mimochodem můj vzor a žena, která mě naučila milovat módu a jednoho dne ze mě vyškolila i stylistku). Na společném blogu, který má s Alex napsala o lásce se svým panem úžasným, se kterým se viděla pětkrát za rok (myšleno třeba pět týdnů dohromady). Když jsem tento článek dočetla tak nejen, že mě nadchl a dojal, ale také jsem si řekla, že by mi tohle vyhovovalo.

V mých minulých vztazích jsem se s mužem viděla každý den, a tak jsem rychleji poznala jeho slabiny a také vlastnosti, co se mi nelíbí. Sice jsem ušetřila čas, ale po půl ruce byl vždy prudký výbuch, který jsem přivedla já. Možná je také problém, že muži (spíš kluci) v mém věku málokdy něco budují či se o něco snaží a ty hezounkové si navíc pěstují spíš svoje ego, které mě pak často v práci a rozhodnutích nepodpoří.

Pokud se tedy zeptáte mých bývalých, proč spolu nejsme pravděpodobně začnou větou začala pracovat, neměla čas či nelíbí se mi její tvorba. Avšak musím se přiznat, že i přes všechny hádky, neshody či to, že jim vadila moje tvorba, tak mě ani jeden z nich nechtěl opustit. Chtěli abych přestala pracovat či tvořit, ale ne abych odešla. Dostávám se tedy k otázce zda-li jsme to my ženy, které častěji utíkají ze vztahu?

Zatím kdykoliv jsem se ptala, řekly mi holky, že ony opustily muže. Jsou tedy svým způsobem muži ti věrní, co se týče jejich citů? Ovšem skoro každý muž skočil alespoň jednou do cizí postele, ale nikdy kvůli tomu neodchází. Je to opravdu tak? Jsme tak emancipované, že chceme víc, a tak utíkáme před vztahy, které by třeba ještě měli šanci?

Jsem si jistá, že moje odchody byli vždy správné, protože k určitým mužům prostě nepatřím a být single mi opravdu vyhovuje. Musím však dodat, že takové nejsme všechny. Vždyť tu je plno zamilovaných žen a plno žen, co chtějí být dobré mámy či maminky už dokonce jsou.

Já patřím prostě do té druhé skupiny, i se v kruzích těchto skupiny pohybuji. Nemůžu Vám však lhát a k něčemu se přiznat, znáte mě upřímnost nadevše. Jste moji milovaní čtenáři a mojí otevřeností si s Vámi buduji určitý vztah. Což znamená, že ne na všechny vztahy jsem nepoužitelná.

Nemůžu Vám lhát v tom, že osud je nevyzpytatelný. Často hází rány ať už pěkné či zlé. A vzhledem k tomu, že dnes dořeším letenky a oficiálně letím do LA v červenci, tak se nějaké moje plány přizpůsobují.

V tu dobu i před a po LA je oficiálně prázdno. Taková temnota, která rozhoduje o mé budoucnosti a já nejsem ten kdo ji ovlivní, ale osud v tu dobu bude rozhodovat.
 Ovšem mám plány na to, co budu dělat tam, ale nevím, co mi osud přinese za zápletku. Jak moc mě to změní a kdo ví, možná změním svá rozhodnutí nebo začnu ten vztah na dálku či se mi svět díky LA převrátí ne ruby. Opravdu nevím.

Jediné v čem jsem si jistá je, že měsíce červen, červenec, srpen rozhodnou o mém způsobu života a budoucnosti dalších let.

Na to si však musím počkat a už si moc přeji, aby ten čas přišel.

Vaše Jeina


P.S. Možná se až budu v LA konečně dovíte, kdo je J., kterému posílám vzkazy a děkuji za dárky přes instastories.  Ale jak jsem řekla, je to na osudu.





Tags:

Share:

5 komentářů

Používá technologii služby Blogger.