Shame - Můj trapas s legíny

Přeji Vám krásný večer,

i když pro mě je trochu rozrušený. Ráda bych Vám dnes napsala netradiční článek z mého osobního života. Možná Vám to pomůže či Vás to nabudí, možná i některé z Vás pobaví. Myslím, že žádné články nejsou upřímnější než ty, které proudí z vlastní zkušenosti.
Každý z nás má svého kostlivce ve skříni. Můj problém však je, že jich mám bohužel víc. Ale věřím, že jednoho dne se nad těmito vzpomínkami pozastavím a zasměju se jim. Pro tuto chvíli však smysl pro humor pro mé trapasy postrádám, takže zatím bez smíchu dámy a pánové. To co Vám dnes budu vyprávět je krátký trapas, který se mi stal ve druhém ročníku gymnázia. Takže za chvíli pochopíte dvě věci. Za a) proč nenosím legíny. Za b) proč se nekamarádím s funkčním prádlem.
Psal se druhý ročník a já ho začala s velkou depresí, že jsem tlustá. Co si budeme povídat, když se s dítěte stává žena, tak to je zatraceně velký šok. Při nástupu na střední školu do prvního ročníku jsem vážila 49 kg. (V podstatě já bez prsou, zadečku, boků a všeho co má žena mít). Má přeměna byla nejdřív na 54 kg, díky sportu klesla na 52 Kg. Nevím jak vy, ale 3 kg mi už teď tak šílený nepřijdou. Jsem prostě žena a mám geneticky dané předpoklady, že se budu kritizovat. (Přiznávám se, dělám to i teď.) A tak s myšlenkou a pocitem, že vážím 100 kilo, jsem šla do obchodu s funkčním prádlem. Myslela jsem si, že ono zázračné prádlo mi pomůže s bojem proti tlustým zadkům. Viděla jsem totiž reklamu, kde ženy nosily funkční legíny celý den. Pomocí sauna efektu tyto kalhoty opravdu fungují, víc se potíte atd. Ale byla jsem tak šikovná, že jsem vzala velikost S/M aniž bych si kalhoty vyzkoušela a ještě k tomu sem si je vzala hned třikrát. Hrdě jsem odcházela z obchodu s dobrým pocitem a prázdnou peněženkou. Tyto legíny mi však přivodily tzv. blízkou smrt.
Vzala jsem si je první den a hodně lidí mi koukalo na zadek. Řekla jsem si, že to bude tím přibráním. Druhý den jsem nasadila druhé, první dala do pračky a hrdě kráčela do školy a lidi se smáli. Pořád mi nic nedocházelo. Legíny jsem takto střídala po dobu několika dní. Dokud jsem jednoho krásného dne neuslyšela zvuk fotoaparátu za zády. Otočila jsem se a za mnou byl můj kamarád, který mě pozdravil zrudnul a rychle utekl. Ještě ten den mi napsal zprávu na FB. Nejdřív byl omluvný text, kde stálo něco na způsob : "Promiň nevěděl jsem, že to jsi ty jinak bych tě nefotil. Tu fotku ti pošlu a smažu a nikam jí nedám. A pokud nemáš páru o čem mluvím, což si myslím, že nemáš, protože tohle by sis schválně nevzala. Tak se na fotku podívej a zjistíš o co go". Vyvalila jsem na fotku oči a ono ejhle. Myslím, že v tuto chvíli se hodí rýmovačka : "Dobrý den, zadek ven". Ty zázračné legíny byly průhledné. Ještě ten den letěly nenávistně do rohu skříně na tzv. HAMBU. Ty legíny, jsem si už nikdy nevzala a moje éra legín rychle ukončila svou kariéru. Od té doby se ze mě stal hledač pokladu zvaného Džíny. Legíny jsou pro mě punčocháče a už nikdy si nic bez zkoušení nekoupím.
A ponaučení pro mě :" Občas je dobré, sama sobě kouknout na zadek".

 
                                                                    Foto od Škola Stylu Backstage

Vaše Mar-Jein  

Tags:

Share:

0 komentářů

Používá technologii služby Blogger.